Úkole rostó, sódruzi, a my rosteme s něma

Výhodou spolupráce s bodrými postaršími pány je zásobárna hlášek z dob dávno minulých. Koneckonců ve firmě, kde se posuzuje, na kolik procent plníme plán, to není až zas tak mimo mísu. ;-) Nicméně v tomto případě jde o pregnantní vyjádření i pro sféru soukromého života.

Poněvadž úkole, které je potřeba splnit v souvislosti s vybavováním našeho příbytku některé papírování a další úkony s tím spojené, rostó a my už z toho asi vyrosteme s něma. :-)

Ale není na místě si stěžovat. Díky tomu, že poslední měsíc každý volný den a téměř každou volnou chvíli sháníme, zařizujeme, montujeme, uklízíme a hlavně chodíme plnit kontejnery na tříděný i směsný odpad (v životě mi pod rukama neprošlo tolik kartonových krabic, polystyrenu a igelitových pytlů), dá už se snad celkem objektivně definovat naše obydlí jako domov. A dospěla jsem k závěru, že domov, kromě samozřejmě členů domácnosti, dělá hlavně vybavená kuchyň a pohovka v obýváku. Vůbec nechápu, jak jsme mohli být dva roky bez trouby a gauče na lenošení ... a bez knihovny.

Dnes nám odpoledne dovezli snad poslední velký kus nábytku, který bude potřeba složitěji montovat (i když po tolika skříních z Ikei a pár věcech ze Sconta, kde se s návody téměř nebo vůbec neobtěžují, se dá říct, že jsme téměř přeborníci v sestavování nábytku prakticky z čehokoli a s jakýmkoli počtem chybějících součástek) a pak už zbyde "jen" ten neustále se prodlužující seznam takových serepetiček, jako jsou různé hřebíky a šroubky, lišty, plechy, lustry, štětky na mytí záchodu, barové stoličky a tak. :-)

Tudíž se domnívám, že bychom mohli letošní Vánoce strávit v poměrně důstojných podmínkách. Už se začínám porozhlížet po nějakých těch dekoracích, osnuji plány, jak by to všechno mohlo probíhat a vůbec nejvíc ze všeho se těším, až si budu ve vlastní troubě péct vlastní cukroví, ale ještě předtím musím stihnout kaštany a jablíčka se skořicí a brusinkami...

S příhlédnutím k tomu se současné a nadcházející dlouhé období sychravých, studených a blátivo-plýskanicových dní jeví jako celkem k přežití. :-)

Celý článek

Můj soused zabiják

Když jsme začali shánět vlastní byt, bylo jedním z hlavních kritérií, že to nesmí být někde v paneláku nebo prostě ve velkém domě s mnoha byty, kde je člověk jako kapka v moři a hlavně kde slyší přes zeď každé sousedovo slovo a ví o každém jeho pohybu.

A tak jsme si vybrali byt ve třípatrovém cihlovém době, kde je v každém ze tří vchodů nějakých osm bytů, na relativně klidném místě a se spoustou zeleně kolem.

Jak moc detailně ve třetím patře slyšíme každý příchod a odchod kohokoli do a z domu, o tom mluvit nebudu, protože se to dá přičíst na vrub tomu, že momentálně nemáme na vchodových dveřích těsnění ani vnitřní polstrování (ježto jsme ho kvůli neuvěřitelnému nasáknutí cigaretovým smradem museli strhnout). K tomu se vrátíme, teprve až nám někdy příští týden budou dělat dveře nové a ukáže se, že tím to nebylo. :-)

Za zmínku ale stojí to, jak nás někdy v sobotu dopoledne překvapilo, že někdo u nás v obýváku brnká na klavír. Kdybychom nějaký klavír opravdu měli, tak by nás to dokonce nejspíš i dost vyděsilo, ale takhle nám poměrně rychle došlo, že to je jenom tak hlasitě slyšet z vedlejšího bytu.

Po počátečním překvapení mi to přišlo docela roztomilé – nějaké malé dítě se učí hrát, říkala jsem si. Ale pak to brnkání začal doprovázet taky mužský pseudooperní hlas, což ze začátku působilo docela komicky, ale třetí den, kdy původce těchto nelibých zvuků začal se svým počínáním v půl sedmé ráno, dospěla jsem už po několikáté ve svém životě k závěru, že vražda nemusí v některých situacích být až tak úplně nemorální.

Nechci to zakřiknout, ale od toho dne už je klid. Buďto to bylo nějaké jednorázové intenzivní cvičení našeho souseda rádoby-Pavarottiho před vystoupením, nebo to mé přemítání o morálních a nemorálních činech někdo vyřešil za mě a zrealizoval. :-)

Celý článek