Už jsem s tím trapná, ale naše škola si začala. Takže zas něco o ní. Dobrá zpráva je, že na naše školní zmatky si pomalu všichni spolužáci zvykají, dokonce i ti, kteří dříve studovali na spořádaných, jednoznačných pravidel a logiky držících se školách. Co do nedávna vzbuzovalo zlost, rozhořčení a překvapení, vyvolává teď již jen chápavý úsměv či žertovnou poznámku. Škola nás učí pro život. Učíme se, že v životě přijdou mnohé téměř bezvýchodné situace, které jdou řešit akorát tak, že si z nich člověk dělá srandu, nic jiného mu totiž nezbyde.
Humor bylo taky to jediné, na co jsme se ve čtvrtek vzmohli. Dopoledne nám přišel e-mail, že přednáška, která podle DEFINITIVNÍHO rozvrhu má začínat ve tři, bude začínat už od půl třetí. Dobře. Vzhledem k tomu, že minule se přednášející neobtěžoval dostavit, předpokládali jsme, že když se od tohoto týdne přednáška přesouvá o půl hodiny, přesouvá se z popudu tohoto vyučujícího a nehodlal-li by opět přijít, nezabýval by se nějakým přesouváním. A tak jsme se do školy v uvedený čas dostavili v poměrně hojném množství (ostatně, ze zkušenosti z předchozího roku jsme věděli, že se doc. Malíř nebude s námi zahazovat příliš často - někteří spolužáci ho dokonce loni nezastihli ve škole ani jednou a domnívali se proto, že je vlastně něco jako Yetti, že ve skutečnosti vůbec neexistuje a jen takovou pověrou - a chtěli jsme si ho tedy aspoň jednou prohlédnout.
Doc. Malíř se - světe div se - skutečně dostavil. Představil se (evidentně neměl potuchy, že nás loni už učil... no i když vlastně prakticky neučil...), řekl, jakým dvěma autorům se budeme věnovat (z čehož vyplynulo, že budem probírat to, co jsme probírali - pardon, totiž: měli probírat loni), rozloučil se a odešel. Prosím? Kvůli tomu jsme se tahali do školy ještě o půl hodiny dřív, než normálně? Čili teď čekat na "přednášku" doc. Bubáka místo hodiny a půl dokonce dvě hodiny a pak si vyslechnout asi patnáct minut výkladu proložených patnácti minutami keců zcela mimo mísu? Ano. I když na obhajobu doc. Bubáka je třeba říci, že už asi nějak vyměk', protože snad zcela upustil od šovinistických vtípků, většinou jen něco naznačí a pak praví, že radši nic, že"...by tady mohly bejt nějaký feministky." Asi už ho nějaká konečně zmlátila nebo co... :-)
A tak jsme si ještě hodinku počkali na Psychoanalýzu, protože jsme ji beztak už všichni nutně potřebovali, a byli jsme neskonale vděční, že nám zas konečně někdo přednáší o tom, o čem má a po téměř celý čas, který je k tomu vymezen. Vivat Mgr. Skřítek!
A tak nás naše škola učí. Učí nás, krom toho vybodnout se na věci, které nemůžeme ovlivnit a nedělat si z nich zbytečně hlavu a toho, že v životě budeme umět vypořádávat se s všelijakými zmatky a byrokracií, taky trpělivosti. Čekat, čekat a zase čekat. A taky si vytváříme představu, že pokud nám v životě bude stačit průměrný plat, ale hlavně abychom nemuseli skoro nic dělat, měli bychom se vrhnout do školství. Tedy do toho nejvyššího. Vždyť v kterém jiném zaměstnání můžete deset minut po příchodu říct: "Hele, mě už to dneska nebaví, končím a jdu domů," místo náplně práce jen tak povykládat druhým, jaké filmy jste v poslední době viděli a které herečky se vám líbí, nebo do té práce rovnou a zcela bez omlouvání prostě nepřijít?
Štědrý večer jsme prožili v klidu a pokoji, žádné dušení se kostmi, žádné trvalé poskvrnění krásného nového svátečního ubrusu, žádný hořící stromeček, žádní příbuzní volající na pevnou uprostřed štědrovečerní večeře či během nadělování dárků.
No a dnes už jen tak pohodově odpočíváme (o tom, že já průběžně plním některé školní povinnosti, raději pomlčím) a uzobáváme dobrůtky. Ještě podotknu, že kulinářským vrcholem dneška byl tradiční vánoční oběd: mořské plody ve sladké exotické omáčce s rýží basmati. :-)
