Děti jenom na předpis

Jednou z typických vlastností života a vesmíru vůbec patrně je to, že je nespravedlivý. Chcete si adoptovat dítě? Musíte projít nejpřísnějším výběrem, tunami debilních dotazníků a křížovými výslechy a přepadovkami sociálních pracovnic. Pořídit dítě vlastní si ale může úplně každý, stačí být náležitě fyziologicky uzpůsoben.

A tak se taky často stává, aby byla ta světová nespravedlnost kompletní, že člověk, který by si dítě moc přál, má materiální, psychologické, sociální a bůhvíjaké ještě všechny předpoklady, prostě dítě mít nemůže. A pak tu máte člověka, který na děti kašle, vůbec ho nezajímají a tomu je čápové nosí přímo ve velkém. Takový je holt život.

A oni geny jsou pěkná věc, ale ta potvora výchova a rodinné zázemí ovlivní člověka zatraceně moc. A tak tu můžete mít dva lidi, kteří mají při příchodu na svět stejné předpoklady, ale jednoho rodina podrží, celý život mu pomáhá, podporuje ho a dává mu lásku, zatímco na druhého se jeho rodina vybodne, místo péče o něj chodí chlastat do hospody a později ho využívá jako levnou pracovní sílu v domácnosti a jako chůvu pro další, podobně zanedbávané, sourozence.

A tak nějak to je se mnou a mou sestřenicí. Moji rodiče měli spoustu komplikací a trvalo pár let a pobytů v nemocnici, aby nakonec mohli mít aspoň mě. Sestřenice má tři další sourozence a bůhví kolik by jich ještě měla, kdyby neexistoval lékařský zákrok jménem potrat.

Sestřenici se nikdo nikdy nevěnoval a tak se s obtížemi protloukala základní školou, potom se dostala na nějaký velmi všeobecně zaměřený učňák. Pak se velmi rozumně rozhodla, že si udělá nástavbu s maturitou. Jenže maturitu letos nezvládla. A její blízká příbuzná, mající IQ orajícího bagru, která kdysi sotva dokončila základní vzdělání, jí chytře poradila, aby se na to už vybodla a šla pracovat. Sestřenice kupodivu nemůže, navíc na malinkém městě, žádnou práci sehnat... Ach jo. A tak si říkám, kéž by byly děti jenom na předpis. Ale na nějaký předpis rozumný, proboha!