Vysvědčení? Bohužel nevedeme.

A přišlo mi to dneska docela líto. Kde jsou ty časy, co se člověk poslední týden ve škole jen nudil, protože vysvědčení byla už napsána (učitelé museli mít nějaký náskok, protože, jak víme my pamětníci, vysvědčení se tehdá psala ještě ručně!!), a tak byla oficiálně vyhlášena volná zábava, bylo povoleno nosit si na „vyučování“ hračky, karty a několik vyvolených extra-pokrokářů i své digi hry.

A pak nadešel ten velký den vonící létem, kdy žáček vyrazil ráno do školy elegantně oblečen, načesán a jeho výbavu tvořily jen průhledné desky na vysvědčení a nějaký ten pugét či bonboniéra pro učitelku. Slavnostně jsme plni napětí napochodovali do školy, vyslechli rozhlasové hlášení pana ředitele (kterému většinou stejně nebylo rozumět), krátký proslov učitelčin a pak už nastal známý směnný obchod – za lejstro kytku (případně bonboniéru), potřást pravicí, zaradovat se případně zabědovat nad obdrženým ohodnocením, rozloučit se s kamarády (v pozdějších letech pak jít s kamarády přežrat se hamburgrů do Mekáče a ještě v pozdějších přiožrat se s kamarády v hospodě) a po nezvykle krátké době strávené ten den ve škole vyrazit domů a pochlubit se svými úspěchy, případně převzít drobnější či větší dary, pochutnat si na svátečním jídle a hurá na prázdniny.

Malenka už je ale velká holka a vysvědčení se na škole pro velký holky a kluky prostě nedává, u nás se dokonce ani index nevede. A tak jsem si poslední školní den jen překontrolovala přes net, že mi zatím nezapsali spoustu zápočtů, co už zapsáno mít mám, ale aspoň mám takhle chvíli průměr A.

Když už ne pro vysvědčení, šla jsem si do školy aspoň na poslední oběd v menze a cestou po očku závistivě sledovala kolemjdoucí slavnostně oblečená dítka a teenagery třímající v ruce ony průhledné desky s vysvědčením a míjela učitelky prohýbající se pod tíhou desítek kytic a dárkových taštiček.

Ale co, prázdniny budu mít i bez toho svátečního vysvědčeňového dne a na rozdíl od těch prcků ho budu mít o měsíc delší... Jo, i bejt velká holka se někdy vyplatí. :-)

Celý článek

Děsivý příběh s nejasným koncem

Upozornění: následující text vám může způsobit psychické trauma, nebo vzbudit posměch vůči autorovi.

Poté, co jsem ve středu udělala zkoušku, jsem se těšila, že si na to následné čtvrteční nicnedělání pořádně přispím. Před zkouškami může totiž člověk trpět výčitkami, že pozdní vstávání neumožní dostatek času k učení, i když to nakonec v praxi vypadá většinou tak, že sice vstanete relativně brzy, ale na to učení se musíte nejdřív náležitě posilnit snídaní a k tomu se nejlíp přečte nějaký ten blogový zápisek, pak ještě jeden, ještě … a už vás pomalu volají k obědu.

Ale to jsem poněkud odbočila. Takže jsem měla v úmyslu pěkně vyspávat, jen s malou přestávkou otevření jednoho oka, až bude Elfík odcházet do práce. Toto mé částečně probuzené oko padlo však svým pohledem na stěnu asi tak dva metry ode mě vzdálenou. A uzřelo tam velký pohybující se černý flek.

Ti z vás, kteří vědí, že se mé oko pyšní pěti dioptriemi, již na tomto místě patrně vydávají zděšené výkřiky, neboť chápou důsledky toho, co znamená, když přisleplý člověk vidí bez brýlí na dva metry něco, co by normálně rozhodně vidět neměl. Protože pavouk normálních přijatelných rozměrů po sundání brýlí prostě zmizí, tedy je-li dostatečně vzdálen, pro kterýžto účel dva metry běžně zcela postačují.

Nemám pavouky ráda. A ještě daleko méně ty, kteří se cpou k nám do bytu, ačkoli je nikdo nezval, dokonce ani nezaklepají a obzvláště rádi chodí oknem, což je rovněž krajně nezdvořilé, ani nemluvě o tom, že pak byt zasviňují pavučinami, o které se nikdo neprosil. A tato neláska pak tuplovaně patří pavoukům gigantických rozměrů, kteří vyruší můj poklidný spánek a navodí atmosféru odporu, děsu a hrůzy... Zatím nejsou známy případy, kdy by velký pavouk ukousl člověku hlavu, ale nijak nemáte zaručeno, že zrovna vy nebudete ten první.

Co nyní počít? Praštit pavouka se ani jednomu z nás nechtělo, je to odporné, obzvláště ta představa obřího fleku, který by na bílé stěně rozplácnutím pavouka vznikl. Nějak ho přesunout na místo k rozplácávání vhodnější se nám rovněž nechtělo, protože kdyby přitom pavouk zdrhnul na neznámé či nedosažitelné místo, už nikdy bych nebyla v tom bytě ochotná spát, muselo by se to tam asi celé polít benzínem a zapálit, pak bych možná měla klid.

Takže nás nenapadlo nic lepšího, než pavouka vycucnout vysavačem. Při svých rozměrech byl teda do hadice tak akorát, abychom ho tam nemuseli pěchovat. Hurá... jenže... co když to pavouka nezabilo? V nestřežené chvíli vyleze z vysavače a škaredě se nám pomstí... A tak jsem konec hadice od vysavače ponořila do kbelíku s vodou, protože jsem nechtěla celý den a pak i několik dní následujících držet u vysavače hlídky a neustále koukat, jestli něco neleze ven.

A teď si už druhý den říkám: doufám, že pavouka zabilo už samotné vysátí (a buďme humánní a přejme mu bezbolestnou a rychlou smrt) a pokud ne, tak že ve vysavači aspoň chcípnul vyhladověním nebo nudou. A pokud ani to ne, tak doufám, že neumí plavat. A pokud umí, tak aspoň doufám, že ho moc nenasralo, jak se asi milionkrát musel ve filtru točit dokola.

Kdo dočetl až sem a neumřel ještě odporem, správně si řekne, kolik se proboha nadělá kvůli neškodnému obyčejnému pavoukovi. A má naprostou pravdu. Ostatně, kdybychom žili například někdy v pravěku, budeme ještě teď děkovat božstvům, že nám ten den přišla výživná snídaně téměř až do postele.

Celý článek

O módě

Jak to pregnantně vyjádřila moje kamarádka Kiky, která je mimochodem tento semestr v Paříži – městě určujícím módní trendy: že je něco v módě se pozná tak, že potkáte na ulici nezávisle na sobě postupně několik lidí, kteří mají na sobě něco opravdu podivného.

Přesně tak tomu bylo, když jsem před časem potkala někde v tramvaji slečnu, která měla dlouhé vlasy, až na trs těch krátce ustřižených na temeni. Inu, jako každý člověk, který má alespoň jednu zkušenost s dlouhými vlasy a jejich setkání s kulatým kartáčem, soustrastně jsem pokývala hlavou.

Kdo by neznal, co se stane, když si chceme hrát na paní kadeřnici a pěkně si podtočit vlásky... Aspoň u nás, manuálně obzvláště talentovaných, dojde k tomu, že natočené vlasy z kartáče už odtočit nejdou. A pokud máte málo trpělivosti, rozhodnete se nakonec přetít ten gordický uzel a ozdobu v podobě kartáče trčícího z vlasového porostu prostě odstřihnout. Šmik. A trs krátkých vlasů uprostřed dlouhých vytvořen.

Jenže pak jsem potkala další a další takovou slečnu. Mohla by to být nějaká epidemie nešikovné manipulace s kulatým kartáčem, ale dle definice Kiky jsem usoudila, že se opravdu jedná o vysoce módní účes. Proti gustu, žádný dišputát, jak se tak hezky česky říká.

Nebo když jsem si ze začátku říkala, že se nějaká slečna nemohla rozhodnout, jestli si ten den vezme sukni nebo kalhoty, tak si vzala prostě obojí... I to bývalo vysoce in.

Asi nerozumím módě, ale alespoň mě to uklidňuje při představě, že by u mě došlo k nějakému výraznému outfitovému faux pas (k těm menším dochází zřejmě každodenně) – jako když se mi /zatím naštěstí jenom ve snu/ stane, že si vykračuju na veřejnosti v pyžamu – mohou si ostatní myslet a já se tak i tvářit (pokud si tohoto omylu včas vůbec všimnu), že právě představuji novou módní vlnu.

A až pak druhý den potkám nezávisle na sobě několik lidí, kterým bude vzadu z kalhot vlát kus toaletního hajzlpapíru, nebude se na mé tváři skvět uzardění pramenící z uvědomění si důsledků trapné situace z předešlého dne, ale hrdost z toho, že jsem se stala původcem nového módního trendu, který obletí celý svět.

Celý článek