Děsivý příběh s nejasným koncem

Upozornění: následující text vám může způsobit psychické trauma, nebo vzbudit posměch vůči autorovi.

Poté, co jsem ve středu udělala zkoušku, jsem se těšila, že si na to následné čtvrteční nicnedělání pořádně přispím. Před zkouškami může totiž člověk trpět výčitkami, že pozdní vstávání neumožní dostatek času k učení, i když to nakonec v praxi vypadá většinou tak, že sice vstanete relativně brzy, ale na to učení se musíte nejdřív náležitě posilnit snídaní a k tomu se nejlíp přečte nějaký ten blogový zápisek, pak ještě jeden, ještě … a už vás pomalu volají k obědu.

Ale to jsem poněkud odbočila. Takže jsem měla v úmyslu pěkně vyspávat, jen s malou přestávkou otevření jednoho oka, až bude Elfík odcházet do práce. Toto mé částečně probuzené oko padlo však svým pohledem na stěnu asi tak dva metry ode mě vzdálenou. A uzřelo tam velký pohybující se černý flek.

Ti z vás, kteří vědí, že se mé oko pyšní pěti dioptriemi, již na tomto místě patrně vydávají zděšené výkřiky, neboť chápou důsledky toho, co znamená, když přisleplý člověk vidí bez brýlí na dva metry něco, co by normálně rozhodně vidět neměl. Protože pavouk normálních přijatelných rozměrů po sundání brýlí prostě zmizí, tedy je-li dostatečně vzdálen, pro kterýžto účel dva metry běžně zcela postačují.

Nemám pavouky ráda. A ještě daleko méně ty, kteří se cpou k nám do bytu, ačkoli je nikdo nezval, dokonce ani nezaklepají a obzvláště rádi chodí oknem, což je rovněž krajně nezdvořilé, ani nemluvě o tom, že pak byt zasviňují pavučinami, o které se nikdo neprosil. A tato neláska pak tuplovaně patří pavoukům gigantických rozměrů, kteří vyruší můj poklidný spánek a navodí atmosféru odporu, děsu a hrůzy... Zatím nejsou známy případy, kdy by velký pavouk ukousl člověku hlavu, ale nijak nemáte zaručeno, že zrovna vy nebudete ten první.

Co nyní počít? Praštit pavouka se ani jednomu z nás nechtělo, je to odporné, obzvláště ta představa obřího fleku, který by na bílé stěně rozplácnutím pavouka vznikl. Nějak ho přesunout na místo k rozplácávání vhodnější se nám rovněž nechtělo, protože kdyby přitom pavouk zdrhnul na neznámé či nedosažitelné místo, už nikdy bych nebyla v tom bytě ochotná spát, muselo by se to tam asi celé polít benzínem a zapálit, pak bych možná měla klid.

Takže nás nenapadlo nic lepšího, než pavouka vycucnout vysavačem. Při svých rozměrech byl teda do hadice tak akorát, abychom ho tam nemuseli pěchovat. Hurá... jenže... co když to pavouka nezabilo? V nestřežené chvíli vyleze z vysavače a škaredě se nám pomstí... A tak jsem konec hadice od vysavače ponořila do kbelíku s vodou, protože jsem nechtěla celý den a pak i několik dní následujících držet u vysavače hlídky a neustále koukat, jestli něco neleze ven.

A teď si už druhý den říkám: doufám, že pavouka zabilo už samotné vysátí (a buďme humánní a přejme mu bezbolestnou a rychlou smrt) a pokud ne, tak že ve vysavači aspoň chcípnul vyhladověním nebo nudou. A pokud ani to ne, tak doufám, že neumí plavat. A pokud umí, tak aspoň doufám, že ho moc nenasralo, jak se asi milionkrát musel ve filtru točit dokola.

Kdo dočetl až sem a neumřel ještě odporem, správně si řekne, kolik se proboha nadělá kvůli neškodnému obyčejnému pavoukovi. A má naprostou pravdu. Ostatně, kdybychom žili například někdy v pravěku, budeme ještě teď děkovat božstvům, že nám ten den přišla výživná snídaně téměř až do postele.