Už jsem s tím trapná, ale naše škola si začala. Takže zas něco o ní. Dobrá zpráva je, že na naše školní zmatky si pomalu všichni spolužáci zvykají, dokonce i ti, kteří dříve studovali na spořádaných, jednoznačných pravidel a logiky držících se školách. Co do nedávna vzbuzovalo zlost, rozhořčení a překvapení, vyvolává teď již jen chápavý úsměv či žertovnou poznámku. Škola nás učí pro život. Učíme se, že v životě přijdou mnohé téměř bezvýchodné situace, které jdou řešit akorát tak, že si z nich člověk dělá srandu, nic jiného mu totiž nezbyde.
Humor bylo taky to jediné, na co jsme se ve čtvrtek vzmohli. Dopoledne nám přišel e-mail, že přednáška, která podle DEFINITIVNÍHO rozvrhu má začínat ve tři, bude začínat už od půl třetí. Dobře. Vzhledem k tomu, že minule se přednášející neobtěžoval dostavit, předpokládali jsme, že když se od tohoto týdne přednáška přesouvá o půl hodiny, přesouvá se z popudu tohoto vyučujícího a nehodlal-li by opět přijít, nezabýval by se nějakým přesouváním. A tak jsme se do školy v uvedený čas dostavili v poměrně hojném množství (ostatně, ze zkušenosti z předchozího roku jsme věděli, že se doc. Malíř nebude s námi zahazovat příliš často - někteří spolužáci ho dokonce loni nezastihli ve škole ani jednou a domnívali se proto, že je vlastně něco jako Yetti, že ve skutečnosti vůbec neexistuje a jen takovou pověrou - a chtěli jsme si ho tedy aspoň jednou prohlédnout.
Doc. Malíř se - světe div se - skutečně dostavil. Představil se (evidentně neměl potuchy, že nás loni už učil... no i když vlastně prakticky neučil...), řekl, jakým dvěma autorům se budeme věnovat (z čehož vyplynulo, že budem probírat to, co jsme probírali - pardon, totiž: měli probírat loni), rozloučil se a odešel. Prosím? Kvůli tomu jsme se tahali do školy ještě o půl hodiny dřív, než normálně? Čili teď čekat na "přednášku" doc. Bubáka místo hodiny a půl dokonce dvě hodiny a pak si vyslechnout asi patnáct minut výkladu proložených patnácti minutami keců zcela mimo mísu? Ano. I když na obhajobu doc. Bubáka je třeba říci, že už asi nějak vyměk', protože snad zcela upustil od šovinistických vtípků, většinou jen něco naznačí a pak praví, že radši nic, že"...by tady mohly bejt nějaký feministky." Asi už ho nějaká konečně zmlátila nebo co... :-)
A tak jsme si ještě hodinku počkali na Psychoanalýzu, protože jsme ji beztak už všichni nutně potřebovali, a byli jsme neskonale vděční, že nám zas konečně někdo přednáší o tom, o čem má a po téměř celý čas, který je k tomu vymezen. Vivat Mgr. Skřítek!
A tak nás naše škola učí. Učí nás, krom toho vybodnout se na věci, které nemůžeme ovlivnit a nedělat si z nich zbytečně hlavu a toho, že v životě budeme umět vypořádávat se s všelijakými zmatky a byrokracií, taky trpělivosti. Čekat, čekat a zase čekat. A taky si vytváříme představu, že pokud nám v životě bude stačit průměrný plat, ale hlavně abychom nemuseli skoro nic dělat, měli bychom se vrhnout do školství. Tedy do toho nejvyššího. Vždyť v kterém jiném zaměstnání můžete deset minut po příchodu říct: "Hele, mě už to dneska nebaví, končím a jdu domů," místo náplně práce jen tak povykládat druhým, jaké filmy jste v poslední době viděli a které herečky se vám líbí, nebo do té práce rovnou a zcela bez omlouvání prostě nepřijít?
A na tomto místě mi proto dovolte, abych vám představila mou velkou lásku, Týnušku. Týnuška je labradoří dáma v nejlepších letech, která za dobrého počasí pobývá na zahradě a většinou tam odpočívá ve své boudě (která je od branky za dvěma rohy, tudíž o příchodu jedince nelze se odtamtud dozvědět vizuálně). A hlídací pes to tedy rozhodně není.
Jak jsem řekla, Týnuška není pes hlídací a její mírná povaha a vyšší věk způsobují, že bez těch brankových zvukových efektů bych se její návštěvy asi jen tak nedočkala... Každopádně, jako městské panelákové dítě, jehož celoživotní přání mít pejska (v kombinaci se zahradou, samozřejmě), zůstalo zatím nesplněno, bych v případě, že jednoho dne přeci jen někdo ty panty namaže, byla ochotna udělat i těch asi třicet kroků ke psí boudě, protože Týnuška za to rozhodně stojí. :-)
