Děti jenom na předpis

Jednou z typických vlastností života a vesmíru vůbec patrně je to, že je nespravedlivý. Chcete si adoptovat dítě? Musíte projít nejpřísnějším výběrem, tunami debilních dotazníků a křížovými výslechy a přepadovkami sociálních pracovnic. Pořídit dítě vlastní si ale může úplně každý, stačí být náležitě fyziologicky uzpůsoben.

A tak se taky často stává, aby byla ta světová nespravedlnost kompletní, že člověk, který by si dítě moc přál, má materiální, psychologické, sociální a bůhvíjaké ještě všechny předpoklady, prostě dítě mít nemůže. A pak tu máte člověka, který na děti kašle, vůbec ho nezajímají a tomu je čápové nosí přímo ve velkém. Takový je holt život.

A oni geny jsou pěkná věc, ale ta potvora výchova a rodinné zázemí ovlivní člověka zatraceně moc. A tak tu můžete mít dva lidi, kteří mají při příchodu na svět stejné předpoklady, ale jednoho rodina podrží, celý život mu pomáhá, podporuje ho a dává mu lásku, zatímco na druhého se jeho rodina vybodne, místo péče o něj chodí chlastat do hospody a později ho využívá jako levnou pracovní sílu v domácnosti a jako chůvu pro další, podobně zanedbávané, sourozence.

A tak nějak to je se mnou a mou sestřenicí. Moji rodiče měli spoustu komplikací a trvalo pár let a pobytů v nemocnici, aby nakonec mohli mít aspoň mě. Sestřenice má tři další sourozence a bůhví kolik by jich ještě měla, kdyby neexistoval lékařský zákrok jménem potrat.

Sestřenici se nikdo nikdy nevěnoval a tak se s obtížemi protloukala základní školou, potom se dostala na nějaký velmi všeobecně zaměřený učňák. Pak se velmi rozumně rozhodla, že si udělá nástavbu s maturitou. Jenže maturitu letos nezvládla. A její blízká příbuzná, mající IQ orajícího bagru, která kdysi sotva dokončila základní vzdělání, jí chytře poradila, aby se na to už vybodla a šla pracovat. Sestřenice kupodivu nemůže, navíc na malinkém městě, žádnou práci sehnat... Ach jo. A tak si říkám, kéž by byly děti jenom na předpis. Ale na nějaký předpis rozumný, proboha!

Celý článek

Obnažený Mánes

Geometrii nahoty jsem stihla na poslední chvíli. Tedy ta moje by snad ještě chvíli počkala, ale ta Pavla Brunclíka byla zřejmě příliš cudná, aby se v pražském Mánesu veřejně odhalovala déle než měsíc...

A že jsem ji s vyplazeným jazykem pár dni před definitivní zavíračkou stihla, jsem byla nakonec opravdu ráda. Velké černobílé fotografie. Oslava lidského těla bez zbytečných vulgarit, zachycení lehkosti a ladnosti pohybu...

Jen jsem se nedokázala ubránit úvahám o tom, co se asi pózujícím baleťákům při focení honilo hlavou. Jak moc asi proklínali bláznivého fotografa, který si usmyslí, že je bude svým objektivem zachycovat v téměř neuskutečnitelných pozicích a aby toho nebylo málo, tak ještě úplně nahaté? "Postavte se na uši, partnerka si zauzluje ruce,hodí si je přes rameno a bude vám balancovat na malíčku u nohy. Tak a teď držte bez pohnutí, hlavně přirozený a uvolněný výraz... a chvíli takhle počkejte, jen si dojdu dát do foťáku nový film." :-)

Celý článek

Na Plzeň, Vávro, na Plzeň!

A ne pouze na Plzeň, nýbrž až za Plzeň směřovala naše cesta. Cílem našeho putování staly se lázně Konstantinovy. Přiznám se, že jsem o existenci tohoto letoviska neměla do té doby ani zdání a teď si říkám, jak jsem jen v této nevědomosti mohla téměř čtvrtstoletí žít.

Obec Konstantinovy lázně – a to je třeba přiznat – je zapadákov žijící ze skrovného počtu lázeňských hostů věku obvykle důchodového a občanství německého. O nějaký obchod narazíte jen stěží, pouze tři restaurace (z toho jedna by toto označení neměla nést ani jako eufemismus a to ještě taktně opomíjím její obsluhu v podobě mentálně zaostalé či důkladně sjeté slečny, ale za tu výbornou dršťkovku čert to všechno vem) vaří přes oběd, lázeňská kolonáda je asi dvacet metrů dlouhá vydlážděná cestička a pokud zrovna na letní scéně nevyhrává dechovková kapela, nepotkáte venku v žádnou denní ani noční dobu víc než pět lidí.

Ale ta okolní příroda a památky opravdu stojí zato! Majitel našeho hotelu nám zapůjčil průvodce po kraji s vyznačenými turistickými trasami a popsanými zajímavostmi a nám se podařilo v různých modifikacích shlédnout snad všechno, co se dalo.

Krajina je tam sympaticky mírně vlnitá a každou chvíli můžete potkat jiný typ vegetace, díky čemuž nemáte na výletě nikdy pocit jednotvárnosti a pokud jste navíc z velkoměsta, neustále budete s úžasem hledět na krávy různých barev, koně, šneky, žáby, roztodivné motýly či hady a možná vás překvapí, že maliny, ostružiny a jahody se nevyrábí v plastových vaničkách v továrně, ale že rostou na keříčcích a vy si je můžete sami natrhat a sníst.

A pak je tu spousta historických památek; haranti nezapomenou navštívit Horní a Dolní Polžice a krásný barokní zámek v Bezdružicích, ve kterém se dnes nachází muzeum skla, a téměř každý kopeček v okolí zdobí zřícenina nějakého hradu.

Pokud máte rádi aktivní dovolenou (po Konstantinolázeňsku se dá taky fajn jezdit na kolech a dají se tam i vypůjčit) a netrváte při ní na čilém společenském a nočním životě, vydejte se po Malenčiných stopách. A pokud si mohu dovolit malou propagandu, tak hotel Jitřenka je tím místem, kde se snoubí laskavost rodinného podniku s kvalitou ubytování i stravování a uměřeností cen. Pokud vás ani toto zatím nepřesvědčilo, mrkněte na fotky na Flickru (odkaz ve spodní části levého sloupce). :-)

Celý článek

Vzlétáme do vesmíru!

Přesně takový jsem měla pocit, když jsme zkoušeli novou pračku, kterou nám v pondělí přivezli.

Postup v návodu byl, jak už to bývá, zavádějící. To, že je zvolený program bez ždímání, totiž neznamenalo, že při něm pračka nebude normálně ždímat, ale že si ho má člověk ručně vypnout... A protože pračka prala naprázdno, aby se před používáním vyčistila, a protože stála na dlaždičkách, začaly se při nechtěném ždímání dít věci ne nepodobné startu raketoplánu.

Přesto, že jsme pračku usilovně drželi dva, skákala a klepala se jako šílená a to po dobu téměř nekonečně dlouhou a za značného hrůzyplného zvukového doprovodu. Pozitivní na tom je, že po této zkušenosti se nemusíme obávat zemětřesení přinejmenším do 7. stupně Richterovy škály, neboť bylo ověřeno, že náš dům má skutečně pevné základy. Chvíle, kdy bude nutné nějaké prádlo ždímat, se opravdu děsím.

Jo a zítra sice neodlétám do vesmíru, ale odjíždím na týden na dovolenou, tak zatím ahoj!

Celý článek

Takhle vypadá feministka

...četla jsem včera nápis na tričku přes hrudníček jedné dámy. Je celkem moudré dát o sobě takto předem vědět, aby bylo hned jasno a při náhodném zapředení konverzace nedošlo k nepříjemnému konfliktu. Víc takových triček! Jdete si po ulici, všimnete si, že proti vám kráčí "Takhle vypadá blbec", okamžitě si přejdete na druhý chodník a to nejhorší, co může člověka potkat, totiž srážka s výše zmíněným, je zažehnáno.

Na feministky zato rozhodně nevypadaly dvě jiné dámy, které v posledních dnech rovněž zaujaly mou pozornost. První z nich, mladičkou štíhlou dívenku v tak kratičké a poměrně široké sukni, která se jen marně snažila zakrývat to, co by ve slušné společnosti mělo zůstat většině lidí utajeno, sledovala jsem při přecházení rušné křižovatky. Krátkost dívčiny sukně důstojně vyvažovala délka podpatků. I kdyby byla dívka akrobatka, stěží mohla v takovémto obutí kráčet jinak, než že každým pohybem velmi reálně hrozilo její zřícení k zemi. Tím více mě zaujala její smělost pustit se po kočičích hlavách (!) přes rušnou a širokou křižovatku na červenou (!!). Možná, že chtěla dobrovolně ukončit své utrpení pod bičem posledních módních výstřelků.

Druhá z dam, která pohoršila mou lehce staromódní duši, byla oděna podobně - upnuté tričko a kratičká sukně. Na tom by nebylo celkem nic zvláštního, kdyby ona dáma nebyla ve věku předdůchodovém a rozměrech přinejmenším plnoštíhlých. Samozřejmě, že byla také náležitě zmalována... A já se znovu ptám, co lidi vede k tomuto úmyslnému sebezohyzďování? Mám-li na to postavu a nechci-li ostatním ponechat alespoň malý prostor pro fantazijní představy, ať si chodím třeba úplně hanbatá. Ale mám-li evidentní nedostatky, které však lze vhodným oděním zcela nebo aspoň částečně zakrýt, má smysl oblékat se podle nejnovějších trendů? Nu, pokud mi stačí vzbudit svým zjevem pozornost okolí, pak ano, protože staré tlusté zmalované v minišatech si všimnou skutečně všichni. Decentně oblečená a případně nalíčená žena nejlepších let však takové pozdvižení bezpochyby nezpůsobí.

Ale co, noste si, co chcete, mám se aspoň nad čím pohoršovat, případně čím se bavit a o čem psát. Koneckonců, jak praví klasik: "I špatný příklad je příkladem."

Tímto zdravím Helenku Vondráčkovou!

Celý článek

Kterak byla Malenka proprána bulvárem

Bylo to praní nekonečně dlouhé a ubíjející, ale nakonec z něj vypadla Malenka čistá a jako nová.

To bylo tak: vzhledem k oboru, který studuji, hodilo se najít si nějakou praxi v některém médiu. A nebuďme troškaři, takže radši rovnou v nějakém massmédiu. O vhodné nabídky nezakopávaje, vydala jsem se po cestě známostí. Jeden takový známý přislíbil, že pro mě požadovanou praxi sežene.

I stalo se a po drobných připomínáních a dolaďování požadavků, ozval se nakonec onen známý s tím, že pro mě něco sehnal. "A nevadí, že to bude v bulváru?" Nuž lepší bulvár v hrsti, než seriózní deník na střeše, nehledě k tomu, že darovanému koni na počestné úmysly informovat veřejnost nehleď.

Tak jo. Dostala jsem kontakt na jednoho redaktora, který mi měl dohodnout schůzku s Velkým šéfem. Schůzka byla dohodnuta na další týden. Dojela jsem do Velkých Prdelkovic, kde Bulvár sídlí. Sešla jsem se s Velkým šéfem a nastínila jsem mu své požadavky. A on hned, že se jim to vlastně hodí, protože na oddělení, kam jsem chtěla, mají zrovna málo lidí, takže to bude prospěšné pro obě strany. Bezva. A ať přijdu za dva týdny a dohodnem podrobnosti.

Za dva týdny jsem tedy opět dojela do Velkých Prdelkovic a ohlásila se na recepci. "Pan Velký šéf má zrovna poradu u Ještě většího šéfa, tak se tady zatím posaďte, oni si pro vás pak přijdou." A tak jsem se posadila a čekala. A čekala a čekala. Po hodině a půl mě přišla vyzvednout nějaká paní. Jak jsem vyrozuměla z kontextu, odvedla mě nikoli za Velkým šéfem, ale rovnou za Šéfovou toho oddělení, kam jsem měla nastoupit. "Jó, ona je Šéfová zrovna na obědě, tak se tu chvilku posaďte, je tu do dvaceti minut."

Hmm... a tak jsem čekala a čekala. Další hodina a půl. Jistě si říkáte, proč jsem už dávno neodešla. Přátelé, měla jsem, ale to jsem pořád ještě nevěděla, jak to všechno dopadne a nechtělo se mi znovu třeba následující den se trmácet do Velkých Prdelkovic, kam oko řidiče MHD pohlédne jen skutečně zřídka.

Konečně se dostavila Šéfová, která mi následně sdělila, že na to místo dávno někoho mají, což pan Velký šéf nevěděl (?!). Kdybych prý chtěla, můžu tam dělat aspoň zadarmo (???!!!).

Nenutno snad dodávat, že jsem tímto smysluprostým a bezvýsledným počínáním zabila celkem tři týdny, po které jsem mohla už dávno někde pracovat (a nechat se vykořisťovat). Ať mi Velký šéf, Bulvár a obzvlášť Velké Prdelkovice políbí zadek. Šéfová nemusí, ta o ničem předtím nevěděla, byla totiž dva týdny na dovolené. A slečna recepční taky ne, ta byla na mě hodná a projevila soucit. Jí i mě je pro Bulvár škoda!

Poznámka: během psaní tohoto příspěvku mi patrně uniklo několik skvělých pracovních příležitostí a proto musím další dny trávit odporným užíváním si nicnedělání a volnočasovými aktivitami. Fuj! :-P

Celý článek

Narozeninově

Přesto, že bych mohla své rodiče podezřívat z lecčeho, patrně ale ne z toho, že mi v mém životě chtěli upřít jakoukoli samostatnou oslavu některého z významných dní člověka v roce. Svátek na Vánoce... ehm... tatínkovi se zdálo vhodné dodržovat jmenné tradice v rodině. A jako odměnu za toto chválihodné počínání přinesla mě vrána téměř na jeho narozeniny. Jen o tři dny se předběhla, respektive předletěla...

No a o Elfíkovi, který se narodil 364 dní přede mnou, ani nemluvě. :-)

Uspořádalo se tedy hromadné slavení, které tak nějak zabralo nejen víkend, ale i přilehlé sváteční dny. Neslo se ve znamení hojnosti dobrého jídla, což podtrženo a sečteno může v důsledcích způsobovat chmurné pocity toho, že je teď člověk nejen starej, ale taky tlustej. :-)

Za zmínku stojí obzvláště dědečkovo kuře alá kohout na víně s rajčatovou omáčkou se žampióny a olivami. Toto jídlo dědeček, podle svých slov, nejprve sám vymyslel a praktikoval, načež tento recept nalezl v jedné z kuchařek, kterou měl léta doma. :-)

Toto jídlo, které spadá do francouzské kuchyně, bylo pak následujícího dne vyváženo kulinářskými hody mexickými, za nimiž jsme vyrazili do restaurace Hombre del mundo. Pochutnala jsem si na vepřové panence se sušenými švestkami a uzenými chipotles papričkami doplněné o brambory pečené v alobalu se zakysanou smetánkou. Třešničkou na žroutově dortu pak byla čokoládová pěna podávaná v čokoládovém košíčku a s višněmi macerovanými v koňaku. Kapučínko a pak už jen puknout. :-) Až mi tak přibližně za rok trošku vytráví, chci zas. :-P

Celý článek

Další rok - nový blog

Za pár dní se před Malenkou otevře poslední pětadvacetina, která ji bude dělit od vstupu do druhé půle prvního půlstoletí jejího života. A při této příležitosti vzniká i její nový blog. Snad se tu vám i mně bude líbit.

Malenka je stále ještě mladice. Ostatně pojem mladice a to, jaké věkové kategorie do něj spadají, se postupem času stále více rozšiřuje. Musím si vždycky vzpomenout na svého pradědečka, který ve svých téměř devadesáti letech za "mladého chlapa" považoval kmety i ve věku sedmdesáti let. Všechno je holt relativní. Už i já se přistihnu, že do této kategorie pojímám muže tak do čtyřicítky, zatímco před deseti lety v mých představách končilo mládí tak maximálně ve dvaceti.

Přesto jsou patrny neklamné známky toho, že Malenka už dávno není žádným teenagerem. Udělaly se jí první vrásky na čele. Experimentálně bylo zjištěno (rozuměj: ksichtěním se do zrcadla bylo zjištěno), že to není z mračení nýbrž z údivu, z něhož zejména ve škole výše jmenovaná nevychází. A rozhodně se zde nejedná o údiv z nabývaných znalostí.

Dále došlo k tomu, že mládež z Malenčina takřka rodného paneláku ji začala uctivě zdravit "Dobrý den.", ačkoli se během předešlého téměř dvacetiletého soužití navzájem ignorovali.

A v neposlední řadě nabyla Malenka takové dospělácké důstojnosti, že může beze studu chodit na veřejnosti v růžovém tričku s Prasátkem a s vlasy spletenými do dvou copů, ačkoli by se před deseti lety k takovémuto vzezření bezpochyby vyjádřila v tom smyslu, že tohle je leda pro malý holky. Ve svém věku se však Malenka nemusí obávat, že by došlo k nějakému trapnému omylu a ona byla považována za dítko školou povinné.

Ze stejného důvodu nemusí také pít, kouřit, ponocovat ani jinak hýřit, protože i to jsou atributy označující ty "dospělé" (ale to, že nemusí, však neznamená, že nemůže:-)). Malenka je evidentně dospělá. Proto si může konečně ze skříně vytáhnout kyblíček, lopatičku a bábovičky a jít aktivně odpočívat na pískoviště... Kdyby je ta zpropadená Evropská unie nezakázala grrrr. :-P

Celý článek

Pěna dní

Aneb Až vyšumim, tak vyšumim :-)

Nadpis měl původně naznačovat to, jak mi teď dny nějak rychle vyprchávají, ačkoli teď po zkouškovém maratonu chvíli vlastně nic nedělám. Přesto mi to „nic“ zabere celý den...:-)

Pak mi to ale asociovalo učitele Šumáka a vzpomněla jsem si na to, jak mě občas dovede téměř až k vyšumění přivést obyčejná všední lidská bezohlednost... obzvlášť, když se jí nakumuluje víc v jednom dni.

Neočekávám od lidí, že budou bůhvíjací altruisti, ale domnívám se, že k víceméně bezproblémovému fungování společnosti patří aspoň malá dávka takové té slušnosti a ohledu k druhým. Většinou to poskytovatele nic nestojí a příjemce přitom potěší. A protože existují i takoví lidé, které potěší, když potěší druhého, potěší se i sám poskytovatel potěšení. :-) A tím potěšením může být třeba i jen to, že pustíte někoho do dveří (pozor, tohle ale nezkoušejte v Americe, ať vás nezavřou za sexuální obtěžování), usmějete se na někoho, omluvíte se, když někomu dupnete na nohu (i když to bylo schválně) a podobně.

Včerejší den začal bezohledností řidiče autobusu, který nás nejdřív málem přejel na zastávce, protože se předchozího dne zřejmě díval na nějaký akční film a brždění smykem ho natolik zaujalo, že si ho chtěl hned co nejdřív vyzkoušet. A zkoušel si ho při každé možné příležitosti. Šlo mu to moc hezky, akorát ty zatáčky holt při tom už tolik vytáčet nestíhal... Bohužel, na rozdíl od akčního filmu, nebyli všichni pasažéři autobusu kaskadéři a co je horší, nedostali za to ani zaplaceno.

V jiném dopravním prostředku se pak pár středních let (od kterého by se už dalo očekávat, že by mohl mít nějaké vychování, nebo alespoň zkušenost se základními principy používání dopravních prostředků), začal cpát dovnitř, ačkoli ještě vystupovalo spoustu lidí... Přátelé, copak neznáte ten případ s horníky hromadícími se v dole? Prostě dokud nenecháte nejdřív vystoupit ty, co jsou vevnitř, vy se tam už prostě nevejdete...

No a pak tu máme ty jedince, kteří s obdivuhodnou zručností dokážou zatarasit nějaký velmi frekventovaný průchod. Babky, co se spolu zakecají hned za tím otáčecím vstupem do obchodu, takže už nikdo další dovnitř nevejde, dokud si ony dvě náležitě nepopovídají o tom, kde mají jaké slevy a jaké prášky se berou na kterou nemoc, kolik se za ně doplácí a jaké mají vedlejší účinky...

Všechny tyhle ústrky člověk překoná, ale pak už stačí jen jeden „Slečno, můžu se vás na něco zeptat?“ a vy se bezmocně snažíte nevyndat z kapsy tu nabitou brokovnici a nevystřílet do jeho ubohého tělíčka oděného v obleku velmi výmluvnou odpověď. (Pro ty, kteří nejsou znalí dané situace: zde se nejednalo o kruté odmítnutí nabídky k sňatku, nýbrž odmítnutí nechat si vnucovat „úžasné výhody“ nějakého superpřednaženého tarifu některého z mobilních operátorů... Nebo se to Malenka po předchozích mnohých zkušenostech alespoň domnívala... :-))

Ale abychom skončili optimisticky, dovolte mi, abych se opět odvolala na některého z našich klasiků a alespoň volně parafrázovala jednu odpověď do ankety pro rádio na otázku, jak se to dnes má s tou lidskou slušností v porovnání s minulostí. „Já si myslím, že lidi jsou dneska slušnější. Když jsem dřív při vystupování z autobusu upadl, tak mě lidi pošlapali. Zato dneska když upadnu, tak mě už překročí.“ :-))

Celý článek