Pěna dní

Aneb Až vyšumim, tak vyšumim :-)

Nadpis měl původně naznačovat to, jak mi teď dny nějak rychle vyprchávají, ačkoli teď po zkouškovém maratonu chvíli vlastně nic nedělám. Přesto mi to „nic“ zabere celý den...:-)

Pak mi to ale asociovalo učitele Šumáka a vzpomněla jsem si na to, jak mě občas dovede téměř až k vyšumění přivést obyčejná všední lidská bezohlednost... obzvlášť, když se jí nakumuluje víc v jednom dni.

Neočekávám od lidí, že budou bůhvíjací altruisti, ale domnívám se, že k víceméně bezproblémovému fungování společnosti patří aspoň malá dávka takové té slušnosti a ohledu k druhým. Většinou to poskytovatele nic nestojí a příjemce přitom potěší. A protože existují i takoví lidé, které potěší, když potěší druhého, potěší se i sám poskytovatel potěšení. :-) A tím potěšením může být třeba i jen to, že pustíte někoho do dveří (pozor, tohle ale nezkoušejte v Americe, ať vás nezavřou za sexuální obtěžování), usmějete se na někoho, omluvíte se, když někomu dupnete na nohu (i když to bylo schválně) a podobně.

Včerejší den začal bezohledností řidiče autobusu, který nás nejdřív málem přejel na zastávce, protože se předchozího dne zřejmě díval na nějaký akční film a brždění smykem ho natolik zaujalo, že si ho chtěl hned co nejdřív vyzkoušet. A zkoušel si ho při každé možné příležitosti. Šlo mu to moc hezky, akorát ty zatáčky holt při tom už tolik vytáčet nestíhal... Bohužel, na rozdíl od akčního filmu, nebyli všichni pasažéři autobusu kaskadéři a co je horší, nedostali za to ani zaplaceno.

V jiném dopravním prostředku se pak pár středních let (od kterého by se už dalo očekávat, že by mohl mít nějaké vychování, nebo alespoň zkušenost se základními principy používání dopravních prostředků), začal cpát dovnitř, ačkoli ještě vystupovalo spoustu lidí... Přátelé, copak neznáte ten případ s horníky hromadícími se v dole? Prostě dokud nenecháte nejdřív vystoupit ty, co jsou vevnitř, vy se tam už prostě nevejdete...

No a pak tu máme ty jedince, kteří s obdivuhodnou zručností dokážou zatarasit nějaký velmi frekventovaný průchod. Babky, co se spolu zakecají hned za tím otáčecím vstupem do obchodu, takže už nikdo další dovnitř nevejde, dokud si ony dvě náležitě nepopovídají o tom, kde mají jaké slevy a jaké prášky se berou na kterou nemoc, kolik se za ně doplácí a jaké mají vedlejší účinky...

Všechny tyhle ústrky člověk překoná, ale pak už stačí jen jeden „Slečno, můžu se vás na něco zeptat?“ a vy se bezmocně snažíte nevyndat z kapsy tu nabitou brokovnici a nevystřílet do jeho ubohého tělíčka oděného v obleku velmi výmluvnou odpověď. (Pro ty, kteří nejsou znalí dané situace: zde se nejednalo o kruté odmítnutí nabídky k sňatku, nýbrž odmítnutí nechat si vnucovat „úžasné výhody“ nějakého superpřednaženého tarifu některého z mobilních operátorů... Nebo se to Malenka po předchozích mnohých zkušenostech alespoň domnívala... :-))

Ale abychom skončili optimisticky, dovolte mi, abych se opět odvolala na některého z našich klasiků a alespoň volně parafrázovala jednu odpověď do ankety pro rádio na otázku, jak se to dnes má s tou lidskou slušností v porovnání s minulostí. „Já si myslím, že lidi jsou dneska slušnější. Když jsem dřív při vystupování z autobusu upadl, tak mě lidi pošlapali. Zato dneska když upadnu, tak mě už překročí.“ :-))