Mikuláš a druhá adventní neděle

Letošního Mikuláše jsem měla opravdu pestrého - místo většiny pracovní doby baby-sitting a navečer u nás doma kolaudační párty. Zároveň to ale bylo letos proprvé - kam až moje paměť sahá - kdy jsem neviděla jediného Mikuláše, anděla ani čerta. I když vlastně...

Mikulášský den pro mě začal v 5:45, kdy mě budík krutě vytrhl z blažené nicoty a já vyrazila na sedmou do práce na angličtinu (chudáček Elfík šel zcela dobrovolně se mnou a do své práce). Byla jsem ráda, že jsem hned po zahájení hodiny zjistila, že nejsem jediná, kdo i v tak pokročilém věku drží tenhle předvánoční svátek. Jeden kolega, který vždycky všechno hrozně fláká, přišel nejen včas (a dost na tom, že přišel vůbec), ale dokonce měl i domácí úkol, z čehož jasně vyplývalo, že má obavy, aby ho večer neodnesl čert.

Dopoledne pak do práce dorazila kolegyně, která je na mateřské s dvouletou holčičkou, a tak jsme dělaly chůvičky, aby mohla něco projednat se šéfem. Hlídat dítě, na tom nic není, to je jasná věc. Ale asi tak po deseti minutách jsme vyčerpaly všechny aktivity, kterými je možno caparta zabavit a že máme všichni vysokou školu, nám nebylo nic platné :-), a tak jsme se aspoň snažily nějak zaplnit mezery mezi výmluvnými otázkami "Máma?" a našimi odpověďmi "Za chviličku přijde."

Pak jsme s kolegyňkou a její holčičkou zašly na oběd a někde mezi jídelním stolem a dětským koutkem vyšlo najevo, že tenhle andílek s prstýnky blond vlásků umí být taky čertíkem (a jsme u toho). :-) I když je fakt, že trávit půl dne s nudnýma tetkama, jejichž vrchol invence spočívá v tom, že vás točí dokola na kancelářské židli a nechávají vás datlovat do klávesnice (a potom se ještě rozčilujou, co že jste jim to smazali), a pak ještě koukat, jak se futrujou knedlem-vepřem-zelem, musí rozmrzet snad každého.

No a po práci honem domů a chystat jednohubky a další pohoštění pro návštěvu. Sice jsme nakonec byli jen čtyři místo maximálního možného počtu sedm, ale zas jsme se takhle aspoň vešli všichni na pohovku a nemuseli si tak závidět lepšího fleka. Zbylé pozvané avšak nepřišlé přivítáme na separátní párty! :-)

Akce proběhla v důstojném duchu, takže následujícího dne nebylo potřeba odstraňovat žádné následky bujarých oslav, dokonce i špinavého nádobí bylo nějak podezřele málo (a to bude možná tím, že máme nádobí všeobecně málo :-)). Tuto skutečnost jsme se pak během víkendu snažili vykompenzovat a jako dárek od rodičů jsme si po velkém snažení pořídili formy na pečení, nějaké skleničky a sadu talířů a misek (celkem tak 10-15 kilo :-)). Takže být italská domácnost, konečně budeme mít po sobě co házet. ;-)

Pak už jsme znavení jen padli na kanape, zapálili druhou svíčku na adventním věnci a doufali, že ani tento týden nezakončíme požárem.

Celý článek

Adventní odříkání

Doba předvánoční má být dobou skromnosti, odříkání a usebrání. To je fikané jak ve sféře duchovní, tak v té světské, neb když to vezmete čistě materiálně, tak když budu měsíc držet půst, nebo přinejmenším budu na Štědrý den až do večera hladovět, přijde mi pak skoro každá šlichta jako výborné slavnostní pohoštění. ;-)

Letos jsem to vzala tak nějak za opačný konec, a to jak v hojnosti jídla, tak také v hojnosti alkoholu. Byvše téměř abstinentka, nasaju během tohoto adventu - jedna kolaudační oslava za námi, jedna před námi, na obzoru promoce, firemní večírek, besídka a oslava svátku + minulý a tento týden jeden sraz s vedoucím diplomky, jeden se spolužáky a včera oslava jednoho kolegy z práce (popíjet v pracovní době a následně večer doma mýt podlahy po dělnících a plácat těsto na zázvorky a přitom to všechno činění těla pozorovat s malým odstupem a tedy pocitem, že to dělá spíš někdo jiný než vy, má své kouzlo :-)) - víc než za celý rok.

Pro ty, kdo mi už pomalu rezervují místo v protialkoholní léčebně, doplním, že můj chlastací rekord z těchto výše uvedených dní jsou dva svařáky, neb bez tréninku mi stačí málo, takže - alespoň prozatím - netřeba nade mnou lámat hůl. :-P

A vůbec celý tento článek by nevznikl, kdybych dnes neabsolvovala tříchodový oběd zahájený aperitivem a zakončený čokoládovým dortem se šlehačkou, a nenastala by tak akutní potřeba za každou cenu se do konce pracovní doby udržet v jakés takés duševní aktivitě, abych tu v zápětí hlasitě nechrápala s hlavou opřenou o klávesnici (šéf sedí hned ve vedlejší kanceláři a zdi jsou tenké).

No a mezi vším tím hýřením naštěstí nacházím čas i na shánění dárků, takže co zbývá hlavně pořídit, jsou dárky, které pak sami dostaneme od rodičů. :-) Dnes budu péct zázvorky, příští víkend perníčky a slepované ořechy a krátce před Vánoci splácám ještě pár druhů relativně zdravého cukroví a atmoška bude jak hrom.8-)

Celý článek

První adventní neděle

Poslední předadventní sobotu jsem si pořídila festovní bolest v krku a k tomu decentní (rozuměj zvýšenou) teplotu, v důsledku čehož mi chvílemi nebylo úplně nejlíp, a tak jsme aktivity out- i indoorové omezili o víkendu na minimum.

Mezi několik málo zpestření patřilo pojídání výborné tvarohové štóly, kterou nám rodiče v sobotu dovezli od prarodičů, a - pro Elfíka a tátu - vyměňování jmenovky na zvoncích u vchodových dveří (co tam venku v zimě dělali tak dlouho, jsem pochopila, když mi po návratu sdělili, že systém je vymyšlen tak sofistikovaně, že po sundání krytky štítků na zvoncích vypadnou ven všechny jmenovky... takže bůhví, k jakým škatulatům teď došlo, i když pánové tvrdili, že vrátili všechna jména, kam patří) a dopravování po Praze 2,70 m dlouhé přechodové lišty lino-koberec (k tomu dodám, že lišta je neohebná, takže ji nejde stočit a cpěte se s takovou nádherou do MHD... a to, že se po složité přepravě nakonec ukázalo, že to nebyla lišta lino-koberec, ale koberec-koberec, tedy pro naše účely téměř nepoužitelná, snad už ani dodávat nebudu).

V neděli jsem se vzchopila k vyšampónování koberce v obýváku, jehož světlé tóny téměř zanikly následkem toho, jak jsme nam něm od přistěhování neustále skladovali a hlavně neustále posunovali nejrůznější (ale všechny bez výjimky zašpiněné nebo zaprášené) kartónové krabice. Teď už nás moc skladování a posunování krabic v budoucnu nečeká, takže bylo konečně smysluplné dát si tu práci a navrátit koberci barvu, kterou měl naposledy před dvěma měsíci. Navíc nás v pátek čeká oficiální kolaudace bytu s kamarády, takže je vhodné, aby byl byt v takovém stavu, aby návštěva v šoku neutekla hned po letmém shlédnutí jeho útrob.

Odpoledne jsme krátce jukli na vánoční trhy, abychom za běhu ukořistili adventní věnec a zase šupky dupky do tepla. A večer poprvé v životě ve svém vlastním bytě na svém vlastním adventním věnci zapálit svou první adventní svíčku. Na první požár zatím nedošlo, hurá!

Do prvního adventního pracovního dne jsem se prospala s několika přestávkami na záchvaty kašle, ale jinak v celkem dobrém stavu psychickém i fyzickém dočkala se přestávky na oběd a naplněná svíčkovou s knedlíkem vyrazila nakoupit některé propriety na vánoční pečení - mj. mandle, pomerančovou kůru, Heru, čokoládu na vaření a sušené datle. Odpolední pracovně-vánoční atmošku chtěla jsem vylepšit zakoupením čaje "Švestky s vanilkou a se skořicí", avšak po degustaci nutno říct, že jde o něm v pozitivním smyslu použít pouze známý reklamní slogan "voní hezky". :-P

Celý článek

Úkole rostó, sódruzi, a my rosteme s něma

Výhodou spolupráce s bodrými postaršími pány je zásobárna hlášek z dob dávno minulých. Koneckonců ve firmě, kde se posuzuje, na kolik procent plníme plán, to není až zas tak mimo mísu. ;-) Nicméně v tomto případě jde o pregnantní vyjádření i pro sféru soukromého života.

Poněvadž úkole, které je potřeba splnit v souvislosti s vybavováním našeho příbytku některé papírování a další úkony s tím spojené, rostó a my už z toho asi vyrosteme s něma. :-)

Ale není na místě si stěžovat. Díky tomu, že poslední měsíc každý volný den a téměř každou volnou chvíli sháníme, zařizujeme, montujeme, uklízíme a hlavně chodíme plnit kontejnery na tříděný i směsný odpad (v životě mi pod rukama neprošlo tolik kartonových krabic, polystyrenu a igelitových pytlů), dá už se snad celkem objektivně definovat naše obydlí jako domov. A dospěla jsem k závěru, že domov, kromě samozřejmě členů domácnosti, dělá hlavně vybavená kuchyň a pohovka v obýváku. Vůbec nechápu, jak jsme mohli být dva roky bez trouby a gauče na lenošení ... a bez knihovny.

Dnes nám odpoledne dovezli snad poslední velký kus nábytku, který bude potřeba složitěji montovat (i když po tolika skříních z Ikei a pár věcech ze Sconta, kde se s návody téměř nebo vůbec neobtěžují, se dá říct, že jsme téměř přeborníci v sestavování nábytku prakticky z čehokoli a s jakýmkoli počtem chybějících součástek) a pak už zbyde "jen" ten neustále se prodlužující seznam takových serepetiček, jako jsou různé hřebíky a šroubky, lišty, plechy, lustry, štětky na mytí záchodu, barové stoličky a tak. :-)

Tudíž se domnívám, že bychom mohli letošní Vánoce strávit v poměrně důstojných podmínkách. Už se začínám porozhlížet po nějakých těch dekoracích, osnuji plány, jak by to všechno mohlo probíhat a vůbec nejvíc ze všeho se těším, až si budu ve vlastní troubě péct vlastní cukroví, ale ještě předtím musím stihnout kaštany a jablíčka se skořicí a brusinkami...

S příhlédnutím k tomu se současné a nadcházející dlouhé období sychravých, studených a blátivo-plýskanicových dní jeví jako celkem k přežití. :-)

Celý článek

Můj soused zabiják

Když jsme začali shánět vlastní byt, bylo jedním z hlavních kritérií, že to nesmí být někde v paneláku nebo prostě ve velkém domě s mnoha byty, kde je člověk jako kapka v moři a hlavně kde slyší přes zeď každé sousedovo slovo a ví o každém jeho pohybu.

A tak jsme si vybrali byt ve třípatrovém cihlovém době, kde je v každém ze tří vchodů nějakých osm bytů, na relativně klidném místě a se spoustou zeleně kolem.

Jak moc detailně ve třetím patře slyšíme každý příchod a odchod kohokoli do a z domu, o tom mluvit nebudu, protože se to dá přičíst na vrub tomu, že momentálně nemáme na vchodových dveřích těsnění ani vnitřní polstrování (ježto jsme ho kvůli neuvěřitelnému nasáknutí cigaretovým smradem museli strhnout). K tomu se vrátíme, teprve až nám někdy příští týden budou dělat dveře nové a ukáže se, že tím to nebylo. :-)

Za zmínku ale stojí to, jak nás někdy v sobotu dopoledne překvapilo, že někdo u nás v obýváku brnká na klavír. Kdybychom nějaký klavír opravdu měli, tak by nás to dokonce nejspíš i dost vyděsilo, ale takhle nám poměrně rychle došlo, že to je jenom tak hlasitě slyšet z vedlejšího bytu.

Po počátečním překvapení mi to přišlo docela roztomilé – nějaké malé dítě se učí hrát, říkala jsem si. Ale pak to brnkání začal doprovázet taky mužský pseudooperní hlas, což ze začátku působilo docela komicky, ale třetí den, kdy původce těchto nelibých zvuků začal se svým počínáním v půl sedmé ráno, dospěla jsem už po několikáté ve svém životě k závěru, že vražda nemusí v některých situacích být až tak úplně nemorální.

Nechci to zakřiknout, ale od toho dne už je klid. Buďto to bylo nějaké jednorázové intenzivní cvičení našeho souseda rádoby-Pavarottiho před vystoupením, nebo to mé přemítání o morálních a nemorálních činech někdo vyřešil za mě a zrealizoval. :-)

Celý článek

Home, sweet home

Stěhování do našeho nového domova jsme pojali jako akci „rychlý úder“. Ve čtvrtek večer nám ze stěhovací firmy dovezli patnáct krabic, o páteční dovolené a v sobotu dopoledne jsme do nich našich pět švestek naskládali a ve čtvrt na tři už se začalo stěhovat (při rychlém úderu, kdy na každý úkon musí být přesně vymezená doba a vše je pinktlich, příjezd stěhováků o třičtvrtě hodiny dřív až zas tolik nepotěší).

Za hodinu a půl bylo naloženo, převezeno, vyloženo a vynošeno do třetího patra. Dvoučlenná multikulturní stěhovací posádka byla šikovná a ochotná, cena nekřesťansky nízká. Zase jedna z mnoha situací, kdy blahořečím svým rodičům za geny a sociální prostředí, jenž mi umožnilo dosáhnout vzdělání a získat tak práci, při níž je největší námahou mačkat tlačítka na klávesnici a nosit si z kuchyňky přes chodbu hrnečky s kávou.

Od sobotního odpoledne do úterý večer jsme zabordelený prostor plný nábytku obaleného fóliemi, pozotvíraných krabic, kýblů s barvou a dalších neestetických prvků, změnili v obyvatelný byt, který už – přinejmenším v některých místnostech – začíná připomínat hřejivý domov.

Až se odstraní několik zatím přetrvávajících nedostatků, dokoupí pár nezbytných doplňků (a tedy kompletně celé vybavení do obýváků, který je zatím – odmyslíme-li haldy věcí, které zatím není do čeho uložit – zcela prázdný :-)) a zvykneme si na to, že se po bytě musíme různě hledat a volat na sebe (to dělá ten přechod z garsonky a nový byt, jehož všechny pokoje jsou dokolečka průchozí :-)), bude to dokonalé…

Celý článek

Moje první dovolená

Svoje první dva dny dovolené jsem si vybrala minulý pátek a pondělí. Byl to - aspoň ze začátku - trochu zvláštní pocit. Pořád jsem čekala, byvše zarytou optimistkou, kdy mi zavolají z práce, že se tam něco mým předdovolenkovým působením zrovna fatálně podělalo a vypadá to nejmíň na konec světa. Nakonec mi šéf volal jen jednou...

A než jsem odložila mokrý hadr, kterým jsem víceméně neúspěšně drhla podlahu pocákanou od barev, a sundala gumové rukavice, přestal telefon zvonit. Než jsem se stihla ozvat zpátky a v hlavě vytvořit katastrofický scénář nastavší situace, přišla mi od šéfa smska, že mi volal omylem...

V pondělí už jsem ten pocit, že beze mě v práci určitě nemůžou být, neměla. Buďto jsem si už zvykla, nebo jsem si na to při celodenním skládání nábytku z Ikei ani nevzpomněla. Pán, který nám přišel pokládat koberce, tento druh zboží trefně označil jako Lego. :-)

Když to celkově zhodnotím, tak kdyby měli malíři, co u nás malovali, nějaké IQ a oblepili futra páskama a pokryli vybavení a podlahy igelitem, ušetřili by mi tři dny práce spočívající převážně v lození po zemi a usilovném drhnutí každé kapičky barvy zvlášť pískem a houbičkou na nádobí... Aspoň si pak tam toho bydlení budu víc vážit, když mi to zútulnění dává takovou práci...

Čili vymalováno podlahy jakžtakž čisté (až na zatím odolné cákance, na které mi v první etapě už nevyzbyly síly), koberce položeny, okna umytá, koupelna a její dlaždičky taktéž. Nábytek do ložnice smontován, zbývá jen dokoupit šatní skříň, která byla zrovna vyprodaná. Včera dorazila lednička a tahat jejích 70 kilo jsem těm dvěma pánům do třetího patra po úzkém schodišti fakt nezáviděla.

Zítra večer dovezou stěhováci do starého bytu krabice, v pátek (kdy si "užiju" další dovolenou) balení a v sobotu stěhování. Víkend se naštěstí protáhne až do úterka, takže snad zvládneme i definitivně vyklidit původní byt, a pak už "jen" vybalovat a postupně dokupovat další vybavení... Tak doufám, že do Vánoc to bude u nás vypadat aspoň trošku jako u lidí. :-)

Celý článek

Jak jsem lovila malíře

Od začátku bylo jasné, že první, co náš „nový“ byt bude nutně potřebovat, bude seškrábat veškerou malbu, v ložnici strhat tapety a v obýváku obouchat dlaždičky, začistit zprasené nerovnosti a vymalovat. A to jak z důvodů vizuálně-estetických, tak zejména z důvodů smradlavých. Předchozí majitelka totiž hulila jak fabrika, čímž i po týdnech její nepřítomnosti v bytě přetrvával důvěrně známý odér hospody, chybělo jen nainstalovat pípu.

No a to jsme si řekli, že když už taková akce, tak se vším všudy a necháme si rovnou i vybourat otvor na nové dveře do ložnice, abychom z ní mohli rovnou na chodbu a do koupelny a nemuseli to brát přes obývák (obzvlášť až jednou bude z obýváku dětský pokoj).

I hledala jsem firmu, která zvládne obojí, aby nebylo nutné složitě kloubit dva různé harmonogramy v navazující celek. Původně jsme chtěli, aby firma zároveň dělala i stěhování, ale od toho jsme nakonec ustoupili, protože se tím jednak snížil výběr příslušných firem na jednu :-) a jednak se stejně nebudeme stěhovat ihned po malování (nejdřív musíme nakoupit některé nezbytné vybavení, které nemůžeme pořizovat dříve, než bude vymalováno), takže žádný problém se synchronizací.

S měsíčním předstihem napsala jsem mail do firmy A, kde mne obratem ujistili, že časově není problém, ale nedozvěděla jsem se, zda vlastně provádějí i ony zednické práce, které nutně musejí předcházet samotnému malování. A tak jsem souběžně napsala do firmy V, u níž bylo evidentní, že tyto práce provádí. Žádná odpověď.

Po asi týdnu jsem zavolala do Véčka – asi ten mail moc nepoužívají, řekla jsem si. Abych zkrátila celou story, rovnou uvedu, že už toto byl zjevný příklad jejich všeobecné laxnosti. Pořád se všechno odkládalo. Na prohlídku bytu dorazil pán sice v termínu, ale zpracování kalkulace mu trvalo místo slíbených tří dnů celý týden a realizace, kterou plánoval na přelom září-říjen najednou sklouzla na „nejdřív 13.10.“.

Mezi těmito prodlevami už jsem volala do Áčka, ověřit si, zda provádějí stejný rozsah prací a když se ukázalo, že ano, byla už téměř ruka v rukávě. Hned na začátku mě odrovnali tím, že když jsem jim poprvé volala, nikdo to nezvedal, ale za nějakou dobu my sami volali zpátky (ano, tak by to mělo být, ale byla jsem právě po zkušenosti poněkud odlišné…).

To bylo ve čtvrtek. V pondělí k nám přišel pán na prohlídku, na místě udělal kalkulaci, v úterý jsme mu předali klíče od bytu, on nám vzorník barev a už si tam s kolegy skládal materiál. Dnes na tom začínají pracovat a nejpozději v pondělí by mělo být hotovo.

Jestli výsledek bude stejně dobrý, jako počáteční komunikace a spolupráce, tak volám hip-hip-hurá. A jestli se tím malováním navíc odstraní ten smrad po cigaretách, tak během toho radostného volání budu skákat metr vysoko. :-)

Celý článek

Nové začátky

S koncem léta přišel konec studia, konec zkušební doby v práci a přiblížil se konec bydlení v podnájmu. Poslední zmíněné je přitom asi jediné, co mě naplňuje nějakými pozitivními emocemi.

Na ukončení osmnáctiletých školních útrap jsem se upínala jako na smilování boží, ale teď, když je to doopravdy za mnou, se z toho nedokážu radovat. Jednak asi proto, že to trvalo tak nekonečně dlouho, že ani nedokážu uvěřit, že už mám od toho skutečně pokoj (a asi se až do konce života nezbavím občasných snů typu, že mám dělat nějakou zkoušku a nic neumím, nebo že sedím na podivné přednášce, jejíž smysl mi zcela uniká), a jednak kvůli samotnému průběhu obhajob, který mi nepřišel vůbec regulérní, takže jedinou mou zásluhou v tom, že zrovna mě nevyhodili, byla volba vedoucího práce…

V práci se po zkušebce taky nic nemění, smlouvu na dobu neurčitou mám od samého začátku a plat mi – snad nějakým administrativním omylem (ale já po tom nepátrala) – chodí od nástupu v plné výši, a nikoli, jak bylo dohodnuto, po dobu zkušebky snížený. Snad jediným posunem v tomto směru bude, až koncem měsíce nastoupí nový kolega, a já se stanu ze zelenáče starým mazákem, neb tu už nebudu služebně nejmladší (věkem mě na spodní hranici asi jen těžko někdo trumfne :-)).

Stěhování do nového bytu je ještě relativně v nedohlednu, protože na realizaci úprav a malování to vypadá až na polovinu října (a to ještě bůhví jestli, pokud pán bude stejně rychlý jako při přípravě a posílání kalkulace), čili teprve potom shánět koberce a další vybavení, protože by byl nesmysl, ládovat něco do bytu, kde se bude následně bourat zeď, škrábat veškerá malba a kompletně malovat…

A k tomu ty vopičárny s přehlašováním plynu, elektřiny, internetu, místa trvalého bydliště, zřizováním nové občanky, SIPa, přihlašování televize, rozhlasu, popelnic a tak vůbec. Takže se nenudíme. :-)

Celý článek

Krásně sychravý podzim

Už je to oficiální - máme tu podzim! A podzim, ten bezpochyby patří k mým čtyřem nejoblíbenějším ročním obdobím. :-P Ale vážně: mám ráda podzim teplý, slunečný a barevný, kdy se může chodit na procházky, pouštět draky, sbírat kaštánky a dělat z nich zvířátka, ... A mám ráda taky podzim studený, sychravý, až pošmourně deštivý, kdy se člověk - ještě víc než jindy - těší domů (a v chladném a tmavém ránu dokonce i do práce :-)), zapálit si voňavou svíčku a zavrtat se do teplého pelíšku s knížkou a čajem/svařáčkem/horkým jablečným džusem se skořicí.

Letos se na tohle období obzvlášť těším, protože ho budeme trávit "ve svém". Pokud se něco nezvrtne, začneme od příštího týdne shánět, objednávat, přeměřovat, vybírat a zařizovat, až se z nás bude kouřit, abychom co největší část tohohle podzimu, a další následující čas, mohli trávit opravdu DOMA.

Bude s tím spojeno jistě nemálo nesnází, ale snad také "veselých historek z natáčení" (které jsou samozřejmě k smíchu teprve s odstupem a spíš pro ty druhé, nezúčastněné). Nicméně se odvažuji tvrdit - aspoň po tom, co jsem prožila minulý čtvrtek - že to bude vlastně úplná brnkačka a sranda starosti.

V porovnání s tíží lidského bytí a nebytí byl i ten čtvrteční zážitek relativně neškodný (pro mě osobně určitě), ale srážka s blbcem je prostě srážka s blbcem. A když ten blbec je navíc v nadřazené roli, musíte se úplně podřídit jeho vůli ... eventuálně zahodit celé roky snahy a buď rezignovat, nebo se pokusit si někde stěžovat, ale zrovna v takovéhle sféře, kde je vůbec všechno pofidérní, není jednak moc na koho se obrátit a jednak čím argumentovat.

Nade mnou onen zmíněný blbec nezvítězil, ale jen díky tomu, že jsem měla zastání a notnou dávku štěstí, ale nějak nemůžu překousnout, že na to někdo jiný doplatil.

Poslední dobou jsem se upínala k tomu, jakou budu mít radost z toho, až to bude všechno za mnou, ale teď se z toho titulu radovat nedokážu. Ne za téhle situace, kdy je úplně jedno, co kdo dal do studia, jakou práci věnoval závěrečným zkouškám a psaní diplomky, kdy o výsledku rozhoduje, který vyučující má odvahu se pohádat se samozvaným předsedou zkušební komise a jak moc si má někdo potřebu ubližováním druhým zvětšovat vlastní ego a léčit svoje komplexy z osobního života...

Celý článek

První školní den

První září budu mít asi vždycky spojeno s určitou dávkou příjemné nostalgie, i když letos to bude už pošesté, kdy se mě tohle datum přímo nijak netýká. Ale zároveň je to tentokrát naposled, kdy se mě týká ještě aspoň symbolicky.

Akademický rok na vysoké škole, jak známo, začíná většinou až v říjnu, na září zbývala maximálně nějaká ta zkouška nebo zápočet z předešlého zkouškového období a jinak to byla stejná flákanda, jako předtím nebo potom... Letos si v půlce září odbydu – snad úspěšně – obhajobu diplomky a tím pro mě osobně (když nepočítám obdobně intenzivní kontakt zprostředkovaný jednou v budoucnu potomky) škola definitivně skončila. Nikdy neříkej nikdy, ale aspoň prozatím mám toho opravdu dost. Ten stres ze zkoušek mi poslední dobou dělal čím dál tím míň dobře.

Nicméně se neubráním vzpomínce na sebe coby školní dítko a na to, jak jsem touhle dobou byla sice smutná z toho, že končí prázdniny, ale zároveň jsem se těšila na to, že zas přijde něco nového a neznámého. A k tomu patřilo taky nakupování různých školních pomůcek, důležitých a nezbytných serepetiček, učebnic, pravítek, obalů, nadepisování sešitů, vyplňování rozvrhu, …

Krom toho si tentokrát říkám, jak moc bude adrenalinové dojíždění do práce (které letos znám právě jen z období „prázdnin“) a zpět, až se MHD zaplní tunami pištících dětí buldozerujících kolem sebe obřími aktovkami. A v této roli pracujícího pro mě letošní první září znamená taky vstup do poslední třetiny zkušebky. Pak už bude ze mě ostřílená drsňačka a taky si budu moct vychutnat svojí první opravduckou dovolenou... kterou patrně strávím balením, stěhováním, vybalováním, uklízením, sháněním a zařizováním. Čeká mě totiž to období příjemných starostí, v němž mým nejmilejším společníkem bude – podle slov známého jedné mé kolegyňky – katalog Ikea. :-)

Celý článek

Co si člověk sám neudělá, to nemá

To platí jak v osobním životě, tak v tom pracovním. U nás na oddělení si jako manageři často říkáme, že než koordinovat tohle a onohle, než pořád někoho buzerovat, aby už konečně udělal to, co podle smlouvy udělat má (chtít, aby to ke všemu bylo ještě uděláno kvalitně, na to už jsme povětšinou rezignovali), udělal by si to člověk nejraději sám. Nestálo by to sice skoro za nic, ale aspoň bychom se pořád nemuseli stresovat, jestli k požadovanému datu bude hotovo a jestli to, co je hotovo, je to, co hotovo mělo být.

Samozřejmě, že takoví nejsou všichni. Nejmíň tolik, kolik je flinků, existuje lidí spolehlivých a poctivých, kteří splní, co slíbili v určeném termínu, a kteří by se cítili nesmírně trapně, kdyby jejich vinou měl někdo jiný nepříjemnosti. Ale jistě mě pochopíte, že se právě zaměřuji spíš na to negativní – dnes je uzávěrka a už nejmíň týden dopředu mi bylo jasné, že jeden autor své příspěvky včas nepošle. Ani nevím, jakou měl výmluvu; volal dnes kvůli tomu dokonce dvakrát, ale jednou se mu podařilo trefit do těch max. dvou minut, co jsem si odběhla na WC a podruhé když jsem byla na obědě, nicméně prý to bude hotové zítra. Vrrr. Jenom aby.

Abych udělala oslí můstek k tomu, co chci dál napsat, musím uvést svou domněnku, že se mi ale zdá přesto snazší napravit takovýhle kiks a sám si napsat třeba třicet normostran odborného textu z oblasti, o níž nemá člověk ani páru (po průpravě se psaním diplomky hotová brnkačka :-)), než provádět nějaké praktické odborné věci namísto specialisty.

Problém je, že s nedostatkem kontaktů a informací v dané oblasti není zrovna snadné takového odborníka identifikovat a zhodnotit relevanci poměru kvalita/cena.

Takže... a teď proč to celé píšu :-) ... pokud máte nějakou dobrou zkušenost se stěhováky nebo s malíři pokojů působícími v Praze, budu vám neskonale vděčná. :-)

Celý článek

Čas jsou peníze

Včera krátce po půl dvanácté večer se mi zastavily hodinky (toho jsem si všimla až ráno, ale k výše zmíněnému údaji došla jsem přísně deduktivní až detektivní metodou :-)). Během dopoledne jsem se na ně cvičeným pohybem nejméně stokrát podívala, abych se stokrát dozvěděla, že čas s nadějemi vyhlížené polední přestávky je takřka nadosah (což jsem ocenila hlavně v polospánku při ranním příchodu do práce).

Příjemné to přestalo být ve chvíli, kdy pohyblivé ručičky ostatních hodinek doběhly a předběhly tu moje stojaté a vzhledem k mému zesilujícímu pocitu hladu pro mě přestalo být výhodné se jimi řídit.

I vydala jsem se ze svého pracoviště směrem, kde mi mapa ukázala, že by se mělo nacházet nejbližší použitelné hodinářství. Byla to moje první cesta do jiného podniku, než toho v mém takřka rodném Šmoulově, kde všechna ozubená kolečka široko daleko opečovává pan Alenka, tatínek mojí základkové spolužačky.

Když jsem částečně došla a částečně dobloudila do hledaného hodinářství a vznesla žádost o výměnu baterie, utvrdila mne po provedené operaci vystavená účtenka v tom, že čas jsou skutečně peníze. Za prťavou baterčičku s roční zárukou a cca třicet vteřin hodinářské práce vysolila jsem 139 korun českých (u pana Alenky to – aspoň před necelými dvěma roky – nestálo víc než korun padesát).

Ale díky tomu se velká ručička konečně přehoupla přes vytouženou dvanáctku a já mohla jít na oběd. :-)

Celý článek

Maminko, zase vypli proud!

Na světě funguje celá řada zákonitostí. Jsou popsané zákony zachování energie, gravitační, Faradayovy, Ohmovy a další nejrůznější zákony, ale ty, se kterými přicházíme do styku nejčastěji, a které vždycky zaručeně platí, jsou Murphyho zákony.

Zrovna minulý týden mi vyprávěl jeden kolega, že vždycky, když k nim přijede na návštěvu tchýně, přestane jim jít karma, která jinak funguje zcela bez závady. A chudák tchýně, která je „velkou dámou z malého města“ (cituji onoho kolegu), přichází o komfort, na nějž je zvyklá a právem to může pociťovat jako zlomyslný kousek zaměřený proti své osobě.

U nás zas zaručeně platí, že se nám v bytě něco zásadního porouchá, když jeho majitelé odjedou na nějakou dobu pryč. Nemyslím tím nějaké katastrofy, které by byly zralé na volání hasičů či instalatérů, ale spíše situace, když se rozbije něco, co jde spravit jen v části bytu, kam nemáme přístup, nebo něco, co vůbec nevíme, proč nefunguje, jako třeba plynový kotel, který je skutečně na heslo.

Minulý pátek jsem kolem páté odpoledne viděla pana domácího, jak balí věci na víkend a nakládá je do auta. S ohledem na to, co jsem napsala výše, není asi žádným překvapením, že nám o dvě hodiny později rupla v bytě žárovka tak šikovně, že to vyhodilo kompletně pojistky v celém domě. A to tak, že nestačilo nahodit pojistky v chodbě, ale – jak se ukázalo teprve mnohem později po zásahu pana domácího – muselo se lézt do hlavního jističe, který je v dobře zajištěné skříňce zvenku na plotě.

V suterénním bytě s malými okýnky ještě z venku zastíněnými stromy, navíc v podvečer, to velká zábava nebyla. :-) Navíc když je v něm úplně všechno na elektřinu a člověk si ani blbej čaj neuvaří...

Pan domácí dorazil v sobotu ve dvě ráno (doufám, že ne jenom kvůli nám) a po nějaké době šramocení a dvou silných úderech – nevím, jestli to bylo v rámci spravování, zabíjení toho obřího pavouka, který byl ještě večer na stěně a ráno už ne, nebo snad kopání vzteky do něčeho :) – světlo zprovoznil.

Teď jen odměřujeme nějakou společensky přijatelnou odmlku, po jaké mu oznámit, že se budeme stěhovat pryč, aby to nevypadalo, že kvůli tomu, že se u nich pořád něco rozbíjí, když odjedou na víkend nebo na dovolenou. :-)

Celý článek

Jak utopit makléře

Člověk dennodenně naráží na drsnou realitu, takže když už bude řeč o makléřích, tak o těch realitních. :-) S několika jsem během toho posledního měsíce přišla do styku a dlužno říct, že jsou to taky jenom lidi. :-P

Tuhle práci bych fakt dělat nemohla. Většinou dělají od nevidím do nevidím, víkendy nevíkendy (v dnešní době to bohužel nebude jediná profese). Vyrážejí do terénu za každého počasí, plahočí se až bůhví kam – to vše v perfektně padnoucím obleku -, aby se pak při prohlídce kdejaké zříceniny snažili neustále nadšeně vykřikovat: „A pojďte se podívat sem, jaký je z tohohle okna nádherný výhled! A ty úžasné historické dveře (makléř se při tomto radostném zvolání několikrát marně pokusí léty pokroucené dveře zavřít – historka ze života), vždyť z nich přímo dýchají vzpomínky!“ A ta součinnost potenciálních prodávajících a kupujících taky nebude vždycky ideální. Odměnou dobře odvedené práce je jim sice vysoký plat a krásný velký byt/dům, který ale využívají většinou jen na přespání a často jsou jeho jediným obyvatelem.

Určitě nejsem typ, který by dal přednost holubu na střeše a místo stálého jistého platu spoléhal na provize, ale kdo se umí a chce otáčet, určitě je v téhle branži za svou práci odměněn. Říkala jsem si. Proto mě dost překvapilo, když jsem se v téhle profesi setkala s lidmi, kterým bylo evidentně jedno, jestli někdo má zájem kupovat a ledabyle ho odbývali, inzeráty psali tak neinformativním i nepoetickým způsobem a přikládali tomu tak hyzdící fotky, že tím nešlo zapůsobit jinak než odradit i ty nejnatěšenější zájemce o koupi čehokoli.

Tak třeba jedna paní makléřka vyvěsila inzerát, ve kterém bylo jen, že se prodává byt 2+1 v určité lokalitě a za určitou cenu. Protože to mohlo být potenciálně zajímavé, odepsala jsem jí a poprosila o podrobnější informace, třeba jak je řešené příslušenství, jaké je topení, jaká je výměra pokojů atd. Na to mi odepsala – co nejpřesněji parafrázuji – že: „pokoje jsou neprůchozí a prohlídka bytu je možná zítra v deset dopoledne.“ To bylo vše.

No já tedy nevím, možná že někdo, kdo opravdu neví, co s časem, bude jezdit někam takhle naslepo, aby pak třeba při prvním letném pohledu seznal, že něco takového nepřichází v úvahu (přičemž by se takovou informaci mohl klidně dozvědět z inzerátu a ani by na něj nereagoval a nepřipravoval o čas ani sebe, ani makléře ani prodávajícího.

A tak jsem milé paní odepsala, že bez podrobnějších informací, které jsem popsala v předchozím mailu, by mohlo být zbytečné na prohlídku chodit. Už se neozvala. Přitom se po několika dnech objevil na internetu původní inzerát doplněný o informace, které jsem chtěla vědět. Pokud je tedy v době, kdy se mnou komunikovala, ještě neměla, mohla mi aspoň později napsat, že už je zná a hodit odkaz na upravený inzerát. Ale ona nic. Klidně přišla o potencionálního zájemce (a k tomu potřeba dodat, že o mně neměla z naší komunikace žádné informace, takže mě nemohla odhadnout jako prcka, který beztak nebude mít žádný prachy a netřeba se s ním tedy zahazovat). Její smůla.

Aby to bylo genderově vyvážené, přidám historku ještě s panem makléřem, na jehož inzerát jsem rovněž zareagovala. Ten vypadal, aspoň na první telefonický poslech, o mnoho schopněji a sympatičtěji. Detailněji mi popisoval byt a jeho dispozice a rozplýval se při tom, jak je krásně slunný a jak je kolem nádherná příroda, cyklosteska a bůhvíjaké další úžasnosti.

Předběžně jsme se domluvili na prohlídce následující úterý nebo středu s tím, že se ještě dohodne s majitelkou bytu a podle toho termín zpřesníme. „Hned jí zavolám a za minutku se vám ozvu zpátky.“ Neozval se dva dny. Volal ve středu: „Tak já jenom volám, abych potvrdil ten dnešní termín.“ Na to já: „Ale my jsme se ještě na žádný termín nedohodli a já si mezitím na dnešek domluvila něco jiného.“ „Aha, dobře,“ na to on, „a v pátek byste mohla?“ Na to já trochu neochotně: „Mohla.“ Na to on: „dobře, tak já hned zavolám majitelce a za minutku se vám ozvu zpátky, jestli to platí.“ Samozřejmě, že se neozval. Volal v pátek. Klasika. „Tak já vám jenom volám, abych potvrdil ten dnešní termín.“ Na to já překvapeně a lehce naštvaně: „Ale my jsme se na žádném termínu nedomluvili. Ve středu jste řekl, že mi hned zavoláte a už jste se neozval.“ A abych se už vyhla dalšímu dobrodružství při dohadování se s ním, dodala jsem, ne zcela pravdivě: „my už stejně sehnali něco jiného“. A nazdar. :-)

Chápu, že toho měl třeba moc, a že kdybych byla nějaký supervážný zájemce, mohla bych se mu nakonec ozvat sama a připomenout se... ale přeci jen je to jeho práce a je za to placen, takže by mělo být v jeho zájmu snažit se mi něco prodat. A já, když vidím, takovýhle přístup, tak radši dám přednost někomu, kdo bude aspoň trochu předstírat, že jeho zákazník, jeho pán.

Takže dokecat, posvačit nektarinku, do pěti pošolíchat práci a pak hurá do realitky (kde jsou na nás hodní :-)) vyzvednout si podklady pro banku kvůli hypotéce.

Ještě že teď tak zvýšili věk odchodu do důchodu. Aspoň nemám ošklivý pocit, že budeme až do penze nechutně zadlužení. :-)

Celý článek

Jak se zabydluju

Za pár dnů budu v práci slavit polovinu zkušebky. Dočkala jsem se první dospělácké výplaty, výplatní pásky a stravenek. Koupila jsem si speciální sandálky do práce a můj zaměstnavatel se rozšoupl, takže zdědím počítač s o něco kratším vedením, než ten, který mám dosud (který ráno zapnu a než naběhne, stihla bych si uvařit a dát kávu a snídani nejméně o dvou chodech) a vše završí zcela nová klávesnice a optická myš (ani bych nezdůrazňovala, že optická, neb jsem to až do chvíle - než jsem se podívala na spodek té, co jsem vyfasovala, abych zjistila, proč na její pohyb myšítko prakticky nereaguje – brala v současné době jako samozřejmost).

Až dorazí zásilka tohoto výdobytku nejmodernější výpočetní techniky, přešoupnu se do vedlejší kanceláře, kde budu mít konečně nějaký úložný prostor, méně předpotopní židli a dokonce největší pracovní stůl ze všech v našem oddělení. Jako třešničku na dortu si pak do práce přinesu vlastní hrníček na kafe a koupím si nějakou rostlinku na stůl.

A pak je tu výhled na zabydlování v trochu větším měřítku – z podnájmu do „vlastního“ (vzhledem k hypotéce, co bude člověk platit půl života, jsou ty uvozovky vskutku namístě). Ale než bude všechno vyřízeno a podepsáno, tak raději žádné plané naděje a těšení se. Kolegové pověrčivci mi rozumí – prostě to nechci zakřiknout. :-)

Celý článek

Jak jsem nevěděla, čí jsem

Spánek a snění je i v současnosti do velké míry záhadným fenoménem. Pořád se moc neví, proč, jak a tak podobně. Jediné, co se ví jistě, je, že bez něj by to nešlo. Jako člověk, který prospí víc jak třetinu svého života, jsem se celkem logicky téhle tematice věnovala ve své bakalářské práci. :-) A zajímá mě pořád.

Někdy člověk během spánku, nebo při přechodu do něj či z něj, zažije hodně zvláštní věci. Lucidní sny, tedy sny, během nichž jste si plně vědomi, že sníte, jsou kapitolou sama pro sebe. Pak tu máme například spánkovou paralýzu, což je stav, který nastává nejčastěji při probuzení – naše tělo je ještě paralyzováno (abychom během snění to, co se nám odehrává v hlavě, taky fyzicky nepřehrávali), ale mysl už je bdělá. Takže jste vzhůru, ale nedokážete se pohnout. Nedávno se mi to stalo poprvé a kdybych o tom předtím už leccos nečetla, extrémně moc by mě to vyděsilo (na druhou stranu, kdybych o tom nečetla, možná, že by se mi to ani nestalo...).

V noci na neděli se mi ale při probuzení stala spíš opačná věc. Tělo už bylo vzhůru a začalo se mobilizovat pro výpravu na toaletu :-), ale k hlavě to ještě tak úplně nedošlo, a tak jsem zažila velice zvláštní stav, kdy jsem vůbec nevěděla, kde to jsem a proč. Najednou jsem úplně zapomněla na to, s kým už skoro rok a půl bydlím v tomhle bytě a jako jediné možné vysvětlení toho, kde se právě nacházím, se mi jevilo, že bydlím v pokoji s kolegy z nové práce (kde jsem necelý měsíc). Pak mi ale začalo být divné, že je to pokoj jen pro dva a ne pro čtyři, a tak mi začalo docházet, jak se věci mají, ale pro změnu mě vyděsilo, že je noc, rozsvíceno, televize puštěná a Elfík nikde.

Když jsem probrala všechny nepravděpodobné varianty a začla reálně uvažovat o únosu ufony (a celý tenhle od začátku popisovaný myšlenkový pochod přitom netrval podle mě déle, než dvě vteřiny... pokud déle, příští rok mě možná uvidíte účinkovat na Mezi Ploty :-)), došlo mi, že ztracený Elfík je vedle v koupelně. Kdybych mu hned celou story nevyprávěla, už ráno bych pochybovala o tom, že se mi něco tak střeleného vůbec mohlo stát.... a taky bych při psaní těchto řádků nezačala pochybovat o vlastním duševním zdraví. :-)

Celý článek

Optimisticky o práci (psáno v euforii z vidiny nadcházejícího víkendu)

Z mého posledního zápisku to nejspíš nejde poznat, ale ve své nové práci jsem (a z pověrčivosti dodávám – „aspoň zatím“, abych to nezakřikla) moc spokojená.

Jak vyplynulo například z některých komentářů a dalších informací, které se ke mně dostaly, což pro mě jako celek tvoří něco jako všeobecně platný stav věcí :-), můžu být skutečně vděčná za to, co mám. Tím se nechci chlubit, spíš jen vyjádřit, jaké jsem měla (doufám) štěstí a jen pořád nefrfňat nad tím, že mám méně času, než když jsem chodila do školy (což je navíc dost pochybné, protože těžko říct, k jakému průměrnému času strávenému denně školními povinnostmi bych dospěla, kdybych počítala zkoušková období, víkendy a další sváteční dny zapláclé čuměním do nezáživných textů, či dokonce jejich vlastní produkcí /což tedy vlastně dělám i teď – pardon – ale tentokrát aspoň za peníze:-) /).

Nechci zobecňovat, ale přijde mi, že pracovat v nakladatelství je snem snad každého knihomola, který si skoro nedovede představit krásnější den než ten, kdy za oknem leje a on v teple a poklidu domova stráví celé hodiny nad svou oblíbenou knížkou. A být redaktorem je pro někoho, kdo – ještě ani neuměl číst a psát – vytvářel vlastní obrázkovo-komiksové knížečky, a kdo na střední přispíval do školního časopisu, podle mě ideální povolání. :-)

A to všechno říkám i přes to, že jsem náhodnou kontrolou odhalila dva dny před uzávěrkou, ať nepřeháním – středně velký průšvih, za nějž jsem nemohla, a když jsem o tom velice jemně informovala průšvihovou osobu, ta se se mnou odmítla bavit, řekla, že nemám pravdu a nazdar. Nicméně nakonec dotyčnému nezbylo pod tíhou důkazů než se omluvit a přiznat, že jsem „v některých věcech měla pravdu“ (měla jsem sice ve všech, ale nechtějme od šedesátiletého pana inženýra, aby se bůhvíjak kál před zelenáčem, jako jsem já a holkou k tomu, že:-).

Celý článek

Jedna velká šmouha

Tak mi připadají uplynulé tři týdny. Z celého dne mi nejvíc utkví nepříjemné ranní zvonění budíku a pak už se všechno řítí neuvěřitelným tempem. Všední dny i víkendy.

Posledních pět let jsem si dost zvykla na to, že do školy se jde na pár přednášek dva nebo tři dny v týdnu a zbylý program je víceméně volný a jde ho libovolně přizpůsobit aktuálním možnostem. Skočit během dne něco zařídit, zajít si do posilovny, nakoupit, … To bylo fajn, na druhé straně pak to nárazové učení spousty hodin denně, přes víkendy, Vánoce, … Rozhodně upřednostňuji současný stav, kdy když padla, mám čas jenom na odpočinek (ehm a taky na uklízení, nakupování, praní, žehlení, vaření, zařizování... :-)).

Nicméně to zrychlení času pociťuji velmi výrazně a dost mě děsí, že teď takhle poletí den za dnem až do hořkého konce. A taky to, že volné večery budou časem čím dál méně volné a rána čím dál hektičtější, až jednou přijdou děti, zvířátka a tak podobně. :-)

A taky mě děsí to, jak musí takovýhle stereotyp vypadat u někoho, kdo na rozdíl ode mě musí do práce daleko dojíždět, musí v ní strávit víc než osm hodin denně (s čímž se člověk v dnešní době bohužel asi setkává dost často) a ještě ke všemu je jeho pracovní náplň jednotvárná. S takovýmihle vyhlídkami na příštích čtyřicet let svého života bych si opravdu šla hodit mašli. Současný stav naštěstí aspoň zatím vypadá o dost optimističtěji. Snad si brzo zvyknu.

Celý článek

Jak jsem udělala u ředitele loužičku

Zatímco teď v útulném prostředí s přátelskou atmosférou píšu v pracovní době nad hrnkem horké kávy tento příspěvek, před dvěma měsíci nevypadal můj osud coby budoucího zaměstnance zrovna růžově.

Pod vlivem oprávněných obav z toho, jak těžké je v našich poměrech pro čerstvého absolventa bez praxe najít si práci, začala jsem se po místě poohlížet už někdy v dubnu (ačkoli mé studium bude uzavřeno až někdy v září a nastoupit jsem plánovala nejdřív začátkem července).

První slibná nabídka se objevila záhy, jednalo se o velmi zajímavou, obohacující a společnosti prospěšnou práci... ovšem za třináct tisíc hrubého, přátelé. Já tedy nejsem bůhví jak na prachy, ale když už jsem se pět let mořila s tou vysokou školou a předtím dost náročným gymnáziem, nechtělo se mi pracovat na pozici vyžadující vysokoškolské vzdělání za peníze, které má běžně někdo s výučním listem, když navíc perspektiva odborného či platového růstu prakticky žádná...

Hledala jsem velmi intenzivně, pročítala denně mraky inzerátů, svůj životopis vyvěsila hned do několika databází. „Hledat práci přinejmenším dva měsíce dopředu? Zbytečně brzy.“ Mně se to tak brzy nezdálo, přeci jen nejsem bůhvíjak spontánní typ, který by žil ze dne na den a nechtěl si dělat ani výhledy do nejbližší budoucnosti. „Ozvěte se koncem června,“ řekli mi v několika personálních agenturách, „práci Vám seženeme do týdne.“

Personálkám jsem udělala definitivní pápá ve chvíli, kdy mi asi ve čtyřech nezávisle na sobě řekli, že s vysokou školou ale bez nějaké odbornější praxe můžu jít dělat tak akorát asistentku nebo recepční, pro které bohatě stačí středoškolské vzdělání (navíc kdyby se jednalo o pozice, kde se člověk přiučí něčemu odbornému, nemám nic proti tomu začínat „od píky“, ale tohle byla nejčastěji místa, kde jenom přepojujete telefony, třídíte došlou poštu a vaříte šéfovi kafe).

Je to s podivem, ale většina českých firem, nebo prostě firem působících v Čechách, dosud nepochopila, že se vyplatí investovat do svého zaměstnance a vypiplat si ho odmalička, aby znal firemní postupy a procesy a nepřicházel se špatnými návyky z jiných zaměstnání. Všude chtějí praxi. Nezajímá je, že vysokoškolák může mít důležité teoretické vědomosti a hlavně v současnosti nepostradatelné dovednosti kriticky myslet a pracovat s informacemi.

Nakonec bylo ale moje snažení, aspoň prozatím úspěšné (po jedné šestině zkušební doby těžko dělat nějaké větší závěry). Sedmička je šťastné číslo, takže po přijímacím pohovoru v pořadí sedmém (přesněji po jeho druhém kole, což by se dalo počítat i jako osmička), jsem byla přijata na poměrně odbornou a samostatnou pozici a můžu se nyní – stejně jako třičtvrtiny českého obyvatelstva v ekonomicky aktivním věku – označovat hezkým českým slovem manažer. :-)

A ta loužička? Když jsem absolvovala druhé kolo přijímacího pohovoru, které se odehrávalo v kanceláři ředitele společnosti, zrovna venku hrozně pršelo. A tak jsem si, když jsem byla vyzvána, abych se posadila ke stolu, vedle sebe na parkety položila složený mokrý deštník. A když jsem pak z místnosti odcházela, všimla jsem si té loužičky a doufala, že uschne dřív, než si jí někdo všimne a bude se domnívat, že asi ne zrovna dobře snáším stresové situace. :-)

Celý článek

Malenka čtvrtstoletá

Na základní škole jsme mívali takový zvyk, že když měl někdo narozeniny, přinesl bonbóny a pak s nimi obcházel lavice a každému spolužákovi nabídl. Protože se mé narozeniny nacházejí mimo období školního roku, byla jsem této milé povinnosti zproštěna, ale hlavně jsem byla zproštěna nepříjemné povinnosti dostat hobla, která nevím proč patřila k tehdejšímu základkovému koloritu (od něj se naštěstí dávno upustilo, neb v našem důstojném věku už by se mohlo stát, že ne každý by díky tomuto aktu své narozeniny přežil).

Tento rok a dokonce tento měsíc jsem se ze školačky/studentky přesunula do kategorie skýtající na jedné straně mnoho výhod (plat, stravenky, firemní vánoční večírky, ... :-)), ale na straně druhé postrádající možnost dvou až tříměsíčních letních prázdnin. Tato nevýhoda má však tu výhodu :-), že můžu konečně na svoje narozeniny (ne sice ve škole ale v práci) rozdávat bonbónky. :-)

„Takovéhle oslavy v práci normálně neděláme,“ řekl šéf – když jsme se s ostatními kolegy usadili v kanceláři, poté, co mi popřáli a předali krásnou kytici – a lehce zvýšil hlas, aby přehlušil kolegu statečně bojujícího s korkovou zátkou láhve bílého vína, „ale jsi tu nová, tak kluci chtěli mít možnost tě olíbat.“

Takže tak. :-) Z práce jsem odcházela lehce ovíněná a ve skvělé náladě, abych si narozeniny oslavila ještě doma chlebíčky a Chlebíčky. S rodiči jsme slavili v předstihu o víkendu, neb maminka odjížděla do lázní, čili nás po jejím návratu čeká ještě společné slavení u prarodičů. Dnes má pro změnu narozeniny Elfík a zítra slavíme se spolužáky úplné nebo téměř úplné uzavření studia... takže v té druhé půlce padesátky ze mě možná bude ještě alkoholik. :-)

Celý článek

Studující pracující

Zatímco většina mých spolužáků už dávno spojila nepříjemné s užitečným a nejpozději během magisterského studia stanula na vlastních nohou a pracovala při škole často i na plný úvazek, já se sobecky nechala živit a pozici zaměstnance poznávala spíš jen letmo během několika brigád.

Takže zatímco období kolem prvního července pro ty z pracujících spolužáků, kteří zároveň stihli splnit všechny studijní povinnosti, znamenalo pouze to, že se mohli začít plně věnovat svému zaměstnání, zatímco dosud museli svůj čas a soustředění dělit mezi něj a školu, pro mě to znamenalo uzavření třičtvrtě mého života stráveného studiem a začátek zcela nové éry jako pracující. A tak jsem se po překonání určité dávky nostalgie stala opět jakýmsi vyjukaným prvňáčkem, který s jistými drobnými obavami hledí kupředu a není si jist, má-li na sebe být více hrd a pyšen, či se obávat záhadného neznáma budoucnosti.

Pro začátek jsem si dala třídenní pracovní týden (nastupovala jsem prvního, což bylo až v úterý, a už ve čtvrtek jsem se poprvé ulila (po dohodě se šéfem samozřejmě:-)) z práce, abych se mohla nechat ve škole snad už naposledy vystresovat a souborně dozkoušet) a zatím jen samá spokojenost, ale nerada bych něco zakřikla, takže uvidíme, jak se to dál vyvine...

Celý článek

Dopsáno, svázáno, odevzdáno

Poslední dva měsíce mi daly pořádně zabrat. Dokončování závěrečného semestru školy, psaní diplomky, učení se na státnice, zaskakování ve staré práci a poměrně intenzivní hledání práce nové...

Ještě bude potřeba pár věcí doladit, ale pak už snad bude jedna velká kapitola mého života uzavřená a začne nová. Třičtvrtě dosavadního života byla Malenka studentkou, v úterý se stane full-timeovou zaměstnankyní. Jak k tomu došlo a co bude následovat, dozvíte se zase příště, neb s ohledem na nadpis - totiž že ve středu dopsáno, ve čtvrtek svázáno a odevzdáno (myšlena diplomka) - je moje tvůrčí zásobárna zatím ještě vyčerpána a i tento krátký, nudný a zcela bezpointový text plodím už asi hodinu. Tak zatím. :-)

Celý článek

Nadprodukce, podprodukce

Věci na světě fungují na základě zákona zachování energie. Ačkoli jsem v hodinách gymnaziální fyziky nepatřila zrovna k nejbystřejším žákům, dovedu si například představit, že když někoho určitou silou nakopnu do zadku (a že si to v případě určitých konkrétních jedinců představuji docela ráda), poletí s patřičnou kinetickou energií vpřed - a vlivem síly tíhové, směřující do středu Země - taky dolů. Na to, že a kam byla energie dodána, se v podobných teoriích zaměřujeme nejvíc. Ale stejně důležitým aspektem také je, že ta síla teď někde chybí. Nakopla jsem blbce do zadku, ale dost mě to vyčerpalo, takže třeba okopávání brambor bude muset chvíli počkat. Blbec má před bramborami vždycky prioritu.

Co tím vším chtěl básník říci? Píšu diplomku. Zvolna, nebo spíš ztěžka, produkuji normostránku za normostránkou, abych splnila požadovanou délku. Čili mé tvořivé autorské já je zcela vyčerpáno touto ne příliš příjemnou povinností, kořeněnou časovým presem a produkovat nějaké další texty, mající větší rozsah než 160 znaků jako na mikroblogu, je nad mé síly. Respektive ne zcela nad mé síly, jak ukazuje tento text, ale jistě nad síly a shovívavost případného čtenáře. Proto je snad tento dočasný blogerský půst přínosný pro obě strany.

Jdu svými rozvláčnými a pokud možno nic neříkajícími větami plnit zase jiný dokument a mezi tím semtam přijmout telefonický hovor, neb jsem si v předzvěsti blížícího se konce mého studia vyvěsila životopis na stránky zprostředkující zaměstnání a musím skromně přiznat, že je o mě docela zájem... jenže zatím samé nabídky na pozici asistentky/recepční... No copak jsem pět let ztrácela nervy a zrak na vysoké škole zbytečně? Raději bez komentáře. :-)

Celý článek

Velikonoce, velikobřicha

Přišlo mi, že sotva jsem sundala vánoční výzdobu (a to jsem ji sundavala v patřičný povánoční okamžik), už zas po bytě pobíhám s barevnými mini-vajíčky, zajíčky, slepičkami a zlatým deštěm... A to jsem slyšela, že čím je člověk starším, tím mu subjektivně čas utíká rychleji. V tom případě si už brzy budu připadat, jako když stojím u dálnice a Vánoce, Velikonoce, svátky a narozeniny, roční období, ba i celé roky kolem mě frčí jako auta dvoustovkou. Néséém váám vžžžuuummm... Hody, hody vžžummm...

Jak už nadpis napovídá, strávili jsme letošní Velikonoce doplňováním tukových zásob, o které jsme přišli během zimního spánku. Naštěstí nikdo nebarvil vařená vejcata, takže cholesterol celkem v normě.

Labužnické hody pro mě začaly už ve čtvrtek, kdy jsem byla s mamčou oslavit své úspěšně složené státnice do japonské restaurace. V sobotu jsme byly celá rodina na obědě u babičky a dědy, to myslím, hovoří samo za sebe. Ještě na sobotní večeři a nedělní oběd jsme si pochutnávali na tom, co jsme dostali s sebou do ranečku. :-) Nádivka s kopřivama byla letos obzvláště vypečená... ;-)

Pondělkem jsme vystoupili z tradic a na oběd si udělali žraloka v medové marinádě s dušenou zeleninou a večer jsme poprvé sami vyráběli suši. Po technické stránce dopadlo vše dobře, po chuťové to posoudíme až dneska večer, neb jsme včera ještě dojídali hojné zbytky a dospěli k závěru, že když jsme do suši dávali jen zeleninu a žádné syrové maso, tak nám do dneška neuteče. :-)

Celý článek

Pozor, padá kamení

...šutry, balvany i celé skály z mého srdce. První ze dvou státnic (i když se to oficiálně státnice nejmenuje a ta číslice taky není jistá, protože naše katedra má "studijní pravidla" značně "flexibilní" - a i s těmi uvozovkami je to ten největší eufemismus, jakého se snad lze vůbec dopustit) úspěšně složena... i když žádný doklad o tom nemám a když vezmeme do úvahy opět obsah závorky, tak si radši necháme ještě nějaký ten nerost v oblasti srdeční v záloze.

Souborné zkoušky, jak už název napovídá, shrnují to, co bylo za dobu studia probíráno a ty naše shrnovali a deklarovali dokonce i to, jaký systém funguje na naší katedře (opět viz předchozí závorka). Vypíchnu aspoň ty hlavní pikantnosti:

• Vlastně nikdy jsme se oficiálně nedozvěděli, že zkouška je tvořena pouze dvěma, nikoli třemi okruhy, jak nám bylo celou dobu tvrzeno (naštěstí jsem šla až na druhý termín, takže ze zpráv odvážnějších spolužáků bylo zřejmé, jak to nakonec je a nemusela jsem se tedy učit nic navíc).
• Dva pracovní dny před zkouškou jsme se dozvěděli, že se nebude konat celá v jeden den, ale bude rozložena na dny dva a druhého dne bude navíc začínat v ukrutně brzkých ranních hodinách. Stresovat se o den víc se už nikomu z nás vůbec nechtělo, navíc většina spolužáků chodí normálně do práce a asi žádný zaměstnavatel nemá radost, když mu říkáte, že si musíte vzít o den víc volno takhle na poslední chvíli...
• Jeden pracovní den před zkouškou jsme se dozvěděli, že první část zkoušky bude probíhat na úplně jiném místě (tím nemyslím jinou učebnu ale jinou část Prahy, takže pokud někdo neměl celodenní přístup na Internet, byl, slušně řečeno, v čudu).
• V průběhu první zkoušky se teprve ode mě vyučující dozvěděl, že nás zkouší z látky za dva semestry, ale my jsme s ním přitom měli semestr jen jeden, což si nepamatoval (a zde berte v potaz, že jsem šla až na druhý termín, tudíž že dva týdny předtím z toho zkoušel už asi deset lidí a na druhém termínu přede mnou ještě asi deset dalších, čili teprve u posledních asi šesti bral tuto skutečnost v potaz a byl značně vyšoklý z toho, že mu o této skutečnosti nikdo neřekl dřív).
• U druhé zkoušky, když dozkoušel asi 8. člověka (já šla naštěstí už 4.; zbývala tedy celkově ještě menší polovina lidí), řekl, že musí už odejít a ostatní ať přijdou za týden. No řeknu vám, kdyby na mě nevyšla řada, zbytečně bych stávala nekřesťansky brzo, stresovala se... a najednou by přede mnou měl být ještě týden dalšího učení a nervů... a to jsem jinak naprosto flegmatické povahy. Vyšlo totiž najevo, že zkoušející se domníval, že přijdeme všichni už v první den zkoušky (což by v praxi znamenalo být na dvou různých místech v přibližně stejných časech současně, čehož přinejmenším velká většina z nás není zatím ještě schopna) a že v druhý den zkoušky je jen termín opravný (na který měli přijít asi 4 lidi). Nám to ale vedení školy sdělilo (ony dva dny předem) mailem přesně naopak...
  

Z toho by se jeden, a nejen jeden, pos*al. A tak je to u nás se vším. Díky bohu, že já měla štěstí, můžu se radovat a veselit... a počítat dny (zatím bohužel i měsíce) do toho slavného okamžiku, kdy z tohohle bordelu konečně vypadnu do normálního života... a tam zjistím, že to chodí úplně stejně. ;-)

Celý článek

Jaro all the way

Ještě to bude nějakou dobu neoficiální, ale jaro o sobě dává už dlouho vědět. Zelená travička, sedmikrásky, fialky, zlatý déšť, kočičky (myslím ty rostlinné) a dokonce rozkvetlé třešně. A k tomu počasí přímo aprílové. Ze začátku to bylo tak, že se počasí měnilo za den jen dvakrát - většinou když bylo ráno sluníčko, mohl člověk očekávat, že navečer bude nevlídně pošmourno, ne-li deštivo a naopak. Dnes, jak tak koukám (zatím naštěstí jen zpoza okna), máme sluníčko-liják-sluníčko-liják aspoň tak v hodinových intervalech. A přesto se mi to v celkovém úhrnu líbí. Jaro to já totiž můžu... Ale jestli dneska během odpoledne zmoknu víc jak jednou (v tom maxivětru to s deštníkem opravdu nemá cenu ani zkoušet), tak se neznám. :-)

Mé chudé blogo-zápisky poslední dobou signalizují nabitý program a to sice nabitý náplní tak záživnou, že i kdyby to mohl psát někdo za mě, neměl by moc o čem. Tudíž to vezmu jen v několika málo bodech:

• V úterý mě čeká souborná zkouška alias státnice z věd značně odtažitých, abstraktních a tak vůbec nějak mimo mísu... i když spláchnout je do té záchodové by možná bylo tou nejpregnantnějších aplikací.
• V práci jsem absolvovala několikeré zaskakování za kolegyně, což zapláclo část vzácného času a nastolilo několik lehce stresových situací. Moje pracovní zkušenosti se však obohatili o nakupování občerstvení na workshop a vaření kávy a čaje klientům se silně moravským přízvukem. To můj profesní životopis rozhodně obohatí. :-)
• Mezitím se snažím splácat něco do diplomky, neb máme tento semestr diplomní seminář, kam máme donášet naše výtvory... a koneckonců závěr studia se neodvratně blíží. Tím více oceňujeme, že máme tento (poslední!) semestr magisterského studia povinný úvod do sociologie spolu se studenty bakaláře (a náplň dokonce odpovídá spíš druhému stupni základní školy)...
• A do toho má pořád někdo narozeniny, svátky a nakupily se i kulturně společenské akce, Velikonoce a vůbec...

Čili dost keců a jdu se věnovat otázkám 9. a 10., ať ze mě profesor Špalek nedostane u zkoušky mrtvici... nebo já z něho. ;-)

Celý článek

Dvě vejce do teflónu

Jak jste si nejspíš už všimli, ráda vařím. A sbírám inspiraci, kde se dá. V knihách, v časopisech, od známých a dost často taky na základě toho, co zbylo ve spižírně a v ledničce (a paradoxně právě při vaření stylem "co dům dal", jenž často zahrnuje zdánlivě nesourodé ingredience, vznikají ty nejlepší pokrmy) ...

Inu, receptík k receptíku se naskládal, až vznikla tahle Kuchařka. Na jejím počátku stála databáze, do které jsem recepty zapisovala nejen já, ale z velké části taky taťulda. A díky Elfíkovi, který nad tím - zcela dobrovolně :-) - strávil spoustu času, se teď o kuchařku můžu podělit i s vámi. Čítá přes tisíc receptů a jestli máte i nějaké svoje vypečené, můžete je taky sami přidávat.

Tak hurá do toho, ať se nám kuchařka rozrůstá a precizuje. Přeju krásné vaření, libé pocity při konzumování a málo nelibých pocitů při následném uklízení kuchyně a mytí nádobí. :-)

Celý článek

To je blbost! Uvidíte ty následky!

Výrok zedníka, který proslul svou zvláštností míchat si maltu vždycky sám, vyjadřuje dost často můj postoj ke světu a životním událostem. A právě z toho poněkud paradoxně vyplývá mé převládající pozitivní naladění. Očekávám nejhorší a věci dost často místo toho dopadnou jen špatně nebo dokonce i dobře, což mě vždy dokáže mile překvapit.

První pracovní půlden na nové pozici nevyústil v předem očekávanou katastrofu, společnost, kde jsem dělala minulé úterý recepční, se kupodivu nezhroutila (pakliže jsem způsobila vůbec nějaký průšvih, tak se na to za mého úřadování nepřišlo), budova i přilehlé okolí zůstalo nedotčeno a během mé přítomnosti nezemřel ani jeden zaměstnanec či klient (nebo jsem si toho alespoň v tom shonu nevšimla:-)). Nicméně neklesám na mysli, budu tam teď pracovat každé úterý, takže se mé černé představy ještě budou mít možnost naplnit a to dokonce několikanásobně.

Zato náš rozvrh na nový semestr katastrofické vize téměř naplnil. Už sama skutečnost, že nám ho vedení sdělilo pouhé dva pracovní dny před začátkem jeho platnosti, vysílala jasné signály o tom, jak se všichni vyučující všemožně snažili posouvat předměty na nejnemožnější hodiny - třikrát v týdnu máme pouze jednu přednášku od 13:20 do 15:00, což zdárně zabraňuje většině studentů docházet do zaměstnání (u nás není možné kombinované studium, takže velká část mých spolužáků ke škole ještě pracuje na plný úvazek) a všem ostatním způsobuje přinejmenším kopřivku vyvolanou nepříjemnými pocity až afekty, které vidina zbytečně zaplácnutých dní způsobuje...

Ale pak, když se dívám na ty širé rodné lány, na tu donekonečna se táhnoucí krajinu, na horizont v dáli, na tisíce hvězd na obloze... říkám si, jaký zázrak, že se nějakému holubovi podařilo vysrat se nám přesně na kliku od branky...

Celý článek

Záskok

Nikoli za matku ani za Vavrocha nýbrž za recepční. To mě čeká příští úterý ve firmě, kde se už od léta podílím na přípravě reklamních katalogů...

Nu což, sami si o to řekli, takže není pochyb o tom, kam svalovat případnou vinu. A vůbec jsou v téhle firmě takoví podbíziví, vždyť jsem se tam z počátku ucházela úplně o jinou pozici a řekli mi, že ta je sice obsazená někým jiným, ale jestli náhodou nechci pracovat na těch katalozích. A teď ta recepce. Jestli to vyjde s rozvrhem a jestli po mém úterním debutu z té firmy ještě něco zbyde, budu tam asi každé úterý. Prostě všichni mě chtějí mi-milovat a zzabít...

Co z toho vyplývá? Že pokud půjdete nebo budete v úterý dopoledne volat do firmy, kde vás recepční přepojí místo na oddělení péče o zákazníky do kotelny, či místo bzučáku na dveře stiskne tlačítko pro odpálení zbraní hromadného ničení, pak ano, máte tu čest s Malenkou a jestliže to přežijete, můžete si požádat o autogram. :-)

Celý článek

Mrkvová polévka

Ingredience (3 porce):

• 30 g másla
• 2 lžíce hrubé mouky
• sůl
• 1 vejce
• 0,75 l masového vývaru
• 500 g strouhané mrkve

Postup:

1. Máslo rozpustíme v hrnci, přidáme mouku a uděláme světlou jíšku, kterou následně osolíme.
2. Odstavíme z plamene, přidáme vejce, rozmícháme a vrátíme na ohneň. Mícháme a vařečkou oddělujeme kousky jako noky.
3. Zalijeme vývarem, přidáme mrkev a 10 minut povaříme.
   

Celý článek

Pangasius s mangovou omáčkou

Ingredience:

• 2 filety z pangasia (mořského sumečka)
• máslo
• sůl, pepř
• bazalka
• kari
  
• 1 zralé mango
• 150 ml kuřecího vývaru
• 1 polévková lžíce broskvové marmelády
• 1 polévková lžíce vinného octa

Postup:

1. Filety okořeníme, osolíme a na másle podusíme.
2. Mangová omáčka: mango oloupeme, vypeckujeme a pokrájíme na kostičky. Rozmixujeme dohladka a pak vyklopíme do kastrůlku, přidáme vývar, marmeládu, vinný ocet, sůl a pepř. Omáčku přivedeme k varu a 10 minut ji zvolna povaříme.
3. Filety servírujeme polité omáčkou, s bramborem nebo hranolkami.
   

Celý článek

Jáhlové placičky

Ingredience:

• 200g jáhel
• 2 vejce
  
• sůl, pepř
• 2 lžičky majoránky
• 1 stroužek česneku
• olej

Postup:

1. Jáhly dáme do hrnce a zalijeme 500-600 ml horké vody. Zvolna vaříme, až jsou jáhly měkké a voda odpařená (cca 15 minut).
2. Do vychladlé směsi vmícháme vejce, sůl, pepř, majoránku a utřený česnek. Utvoříme malé placičky a upečeme z obou stran na oleji.
3. Vynecháme-li sůl a koření, můžeme mít placičky taky nasladko a podávat je třeba pomazané marmeládou.
   

Celý článek

Cizrna s rajčaty

Ingredience:

• 200g cizrny (nebo hrachu)
• 1 cibule
• koriandr, kurkuma, bazalka
• sůl, pepř
• 2 velká rajčata
• olej
• 2 stroužky česneku
• kysaná smetana

Postup:
Na pánvi v troše rozehřátého oleje rozpusťte koření a osmahněte na něm nadrobno nakrájenou cibuli a česnek. Přidejte uvařenou cizrnu (nebo hrách) a pokrájená rajčata. Krátce poduste, přidejte kysanou smetanu a podle chuti osolte.

Celý článek

Hrách zapečený se zelím

Ingredience:

• 500 g hrachu
• velká konzerva rajského protlaku, nebo 200 ml rajčatové šťávy
• 500 g bílého kysaného zelí
• 100 g strouhaného sýra
• 40 g strouhanky
• 1 lžíce oleje
• pepř
• sůl

Postup:
Předem namočený hrách uvaříme do husté kaše. Ke kaši zamícháme rajský protlak nebo šťávu, kyselé zelí, sůl a pepř, směs vlijeme do vymazaného pekáčku vysypaného strouhankou a zapečeme. Před dopečením posypeme strouhaným sýrem.

Celý článek

Těžko na kluzišti, lehko ve zkouškovém

Kdeže loňské sněhy jsou? Ptáme se. A nejen ty loňské, ale dokonce i ty minulotýdenní se vytratily neznámo kam. Svou běloskvoucností a dalšími estetickými kvalitami se mohly chubit sotva den a kousek a už minulého pondělí navečer byly transformovány do hladkého kluziště, které z mé rutinní cesty na jógu a zpět udělalo adrenalinový zážitek těžkého kalibru. V úterý pak nabylo podoby ještě nezaschlé citrónové polevy a v dalších dnech se přes klasickou šedavou břečku začlenilo opět do koloběhu vody. Panta rei.

Minulý týden mě zbavil mých samaritánských povinností, tedy docházení na přednášky, motivovaného soucitem k přednášejícím, jimž jsem chtěla dopřát alespoň jednočlenné publikum, neb skončil semestr. Teď se zabavuji převážně psaním různých seminárek, překladů, návrhů diplomek a jiných neužitečností. K výčtu toho, k čemu je vysokoškolské vzdělání dobré, mohu přidat nabytí schopnosti napsat o ničem bez větších obtíží deset až dvacet stránek. To se může v životě hodit.

Celý článek

Vánoční reminiscence

Co se mi na zimě fakt líbí, je, když ráno roztáhnete žaluzie (případně závěsy) a ještě ospalýma očima nevěřícně koukáte na tu záplavu sněhu, po které ještě předchozího večera nebyly ani stopy. Pro Štědrý den by to byl, aspoň pro mě, ideální scénář... Jenže my sice poroučíme větru, dešti, ale sněhu zatím ještě ne. :-)

Až na ten sníh se nám kruh uzavírá. Před dvěma týdny (teda přibližně, ať mě nechytáte za slovo) se dělala vánoční výzdoba a dneska ji budeme podle tradic sundávat. Před dvěma týdny jsme uďobávali první cukroví a dnes dosnídáváme poslední. Před dvěma týdny jsme měli obalovaného kapra s bramborovým salátem, pročež dnes budeme mít... rybí prsty s bramborovým salátem. :-) Ale jinak jsme duševně celkem zdrávi. ;-P

Krásný tříkrálový den všem... a ten Večer obzvlášť. :-)

Celý článek

První letošní

Máme nový rok, ale stejně jako loni, předloni či před dvaceti lety je zase letos, dneska, teď a tady. Jen tak trochu doufám, že tohle je poslední letos, kdy budu chodit do školy (a že tato moje tříčtvrtě-životní snaha bude korunována - respektive diplomována - úspěchem). A možná, že pak bude následovat mnoho a mnoho letosů, kdy si budu říkat, že zlatá škola a do důchodu sakra daleko...

Snad budou další vánoční a silvestrovské oslavy víc šmrncovní, těm - už musím říct - loňským nějak trochu chyběla atmoška, ale to bylo dáno hlavně mou dost zarputilou snahou splnit včas některé školní povinnosti... jó, holt život je otázkou priorit a to platí nejen pro ten cuc na kládě v čokoládě. :-)

Celý článek