Můj soused zabiják

Když jsme začali shánět vlastní byt, bylo jedním z hlavních kritérií, že to nesmí být někde v paneláku nebo prostě ve velkém domě s mnoha byty, kde je člověk jako kapka v moři a hlavně kde slyší přes zeď každé sousedovo slovo a ví o každém jeho pohybu.

A tak jsme si vybrali byt ve třípatrovém cihlovém době, kde je v každém ze tří vchodů nějakých osm bytů, na relativně klidném místě a se spoustou zeleně kolem.

Jak moc detailně ve třetím patře slyšíme každý příchod a odchod kohokoli do a z domu, o tom mluvit nebudu, protože se to dá přičíst na vrub tomu, že momentálně nemáme na vchodových dveřích těsnění ani vnitřní polstrování (ježto jsme ho kvůli neuvěřitelnému nasáknutí cigaretovým smradem museli strhnout). K tomu se vrátíme, teprve až nám někdy příští týden budou dělat dveře nové a ukáže se, že tím to nebylo. :-)

Za zmínku ale stojí to, jak nás někdy v sobotu dopoledne překvapilo, že někdo u nás v obýváku brnká na klavír. Kdybychom nějaký klavír opravdu měli, tak by nás to dokonce nejspíš i dost vyděsilo, ale takhle nám poměrně rychle došlo, že to je jenom tak hlasitě slyšet z vedlejšího bytu.

Po počátečním překvapení mi to přišlo docela roztomilé – nějaké malé dítě se učí hrát, říkala jsem si. Ale pak to brnkání začal doprovázet taky mužský pseudooperní hlas, což ze začátku působilo docela komicky, ale třetí den, kdy původce těchto nelibých zvuků začal se svým počínáním v půl sedmé ráno, dospěla jsem už po několikáté ve svém životě k závěru, že vražda nemusí v některých situacích být až tak úplně nemorální.

Nechci to zakřiknout, ale od toho dne už je klid. Buďto to bylo nějaké jednorázové intenzivní cvičení našeho souseda rádoby-Pavarottiho před vystoupením, nebo to mé přemítání o morálních a nemorálních činech někdo vyřešil za mě a zrealizoval. :-)