Home, sweet home

Stěhování do našeho nového domova jsme pojali jako akci „rychlý úder“. Ve čtvrtek večer nám ze stěhovací firmy dovezli patnáct krabic, o páteční dovolené a v sobotu dopoledne jsme do nich našich pět švestek naskládali a ve čtvrt na tři už se začalo stěhovat (při rychlém úderu, kdy na každý úkon musí být přesně vymezená doba a vše je pinktlich, příjezd stěhováků o třičtvrtě hodiny dřív až zas tolik nepotěší).

Za hodinu a půl bylo naloženo, převezeno, vyloženo a vynošeno do třetího patra. Dvoučlenná multikulturní stěhovací posádka byla šikovná a ochotná, cena nekřesťansky nízká. Zase jedna z mnoha situací, kdy blahořečím svým rodičům za geny a sociální prostředí, jenž mi umožnilo dosáhnout vzdělání a získat tak práci, při níž je největší námahou mačkat tlačítka na klávesnici a nosit si z kuchyňky přes chodbu hrnečky s kávou.

Od sobotního odpoledne do úterý večer jsme zabordelený prostor plný nábytku obaleného fóliemi, pozotvíraných krabic, kýblů s barvou a dalších neestetických prvků, změnili v obyvatelný byt, který už – přinejmenším v některých místnostech – začíná připomínat hřejivý domov.

Až se odstraní několik zatím přetrvávajících nedostatků, dokoupí pár nezbytných doplňků (a tedy kompletně celé vybavení do obýváků, který je zatím – odmyslíme-li haldy věcí, které zatím není do čeho uložit – zcela prázdný :-)) a zvykneme si na to, že se po bytě musíme různě hledat a volat na sebe (to dělá ten přechod z garsonky a nový byt, jehož všechny pokoje jsou dokolečka průchozí :-)), bude to dokonalé…