Jak jsem nevěděla, čí jsem

Spánek a snění je i v současnosti do velké míry záhadným fenoménem. Pořád se moc neví, proč, jak a tak podobně. Jediné, co se ví jistě, je, že bez něj by to nešlo. Jako člověk, který prospí víc jak třetinu svého života, jsem se celkem logicky téhle tematice věnovala ve své bakalářské práci. :-) A zajímá mě pořád.

Někdy člověk během spánku, nebo při přechodu do něj či z něj, zažije hodně zvláštní věci. Lucidní sny, tedy sny, během nichž jste si plně vědomi, že sníte, jsou kapitolou sama pro sebe. Pak tu máme například spánkovou paralýzu, což je stav, který nastává nejčastěji při probuzení – naše tělo je ještě paralyzováno (abychom během snění to, co se nám odehrává v hlavě, taky fyzicky nepřehrávali), ale mysl už je bdělá. Takže jste vzhůru, ale nedokážete se pohnout. Nedávno se mi to stalo poprvé a kdybych o tom předtím už leccos nečetla, extrémně moc by mě to vyděsilo (na druhou stranu, kdybych o tom nečetla, možná, že by se mi to ani nestalo...).

V noci na neděli se mi ale při probuzení stala spíš opačná věc. Tělo už bylo vzhůru a začalo se mobilizovat pro výpravu na toaletu :-), ale k hlavě to ještě tak úplně nedošlo, a tak jsem zažila velice zvláštní stav, kdy jsem vůbec nevěděla, kde to jsem a proč. Najednou jsem úplně zapomněla na to, s kým už skoro rok a půl bydlím v tomhle bytě a jako jediné možné vysvětlení toho, kde se právě nacházím, se mi jevilo, že bydlím v pokoji s kolegy z nové práce (kde jsem necelý měsíc). Pak mi ale začalo být divné, že je to pokoj jen pro dva a ne pro čtyři, a tak mi začalo docházet, jak se věci mají, ale pro změnu mě vyděsilo, že je noc, rozsvíceno, televize puštěná a Elfík nikde.

Když jsem probrala všechny nepravděpodobné varianty a začla reálně uvažovat o únosu ufony (a celý tenhle od začátku popisovaný myšlenkový pochod přitom netrval podle mě déle, než dvě vteřiny... pokud déle, příští rok mě možná uvidíte účinkovat na Mezi Ploty :-)), došlo mi, že ztracený Elfík je vedle v koupelně. Kdybych mu hned celou story nevyprávěla, už ráno bych pochybovala o tom, že se mi něco tak střeleného vůbec mohlo stát.... a taky bych při psaní těchto řádků nezačala pochybovat o vlastním duševním zdraví. :-)

Celý článek

Optimisticky o práci (psáno v euforii z vidiny nadcházejícího víkendu)

Z mého posledního zápisku to nejspíš nejde poznat, ale ve své nové práci jsem (a z pověrčivosti dodávám – „aspoň zatím“, abych to nezakřikla) moc spokojená.

Jak vyplynulo například z některých komentářů a dalších informací, které se ke mně dostaly, což pro mě jako celek tvoří něco jako všeobecně platný stav věcí :-), můžu být skutečně vděčná za to, co mám. Tím se nechci chlubit, spíš jen vyjádřit, jaké jsem měla (doufám) štěstí a jen pořád nefrfňat nad tím, že mám méně času, než když jsem chodila do školy (což je navíc dost pochybné, protože těžko říct, k jakému průměrnému času strávenému denně školními povinnostmi bych dospěla, kdybych počítala zkoušková období, víkendy a další sváteční dny zapláclé čuměním do nezáživných textů, či dokonce jejich vlastní produkcí /což tedy vlastně dělám i teď – pardon – ale tentokrát aspoň za peníze:-) /).

Nechci zobecňovat, ale přijde mi, že pracovat v nakladatelství je snem snad každého knihomola, který si skoro nedovede představit krásnější den než ten, kdy za oknem leje a on v teple a poklidu domova stráví celé hodiny nad svou oblíbenou knížkou. A být redaktorem je pro někoho, kdo – ještě ani neuměl číst a psát – vytvářel vlastní obrázkovo-komiksové knížečky, a kdo na střední přispíval do školního časopisu, podle mě ideální povolání. :-)

A to všechno říkám i přes to, že jsem náhodnou kontrolou odhalila dva dny před uzávěrkou, ať nepřeháním – středně velký průšvih, za nějž jsem nemohla, a když jsem o tom velice jemně informovala průšvihovou osobu, ta se se mnou odmítla bavit, řekla, že nemám pravdu a nazdar. Nicméně nakonec dotyčnému nezbylo pod tíhou důkazů než se omluvit a přiznat, že jsem „v některých věcech měla pravdu“ (měla jsem sice ve všech, ale nechtějme od šedesátiletého pana inženýra, aby se bůhvíjak kál před zelenáčem, jako jsem já a holkou k tomu, že:-).

Celý článek

Jedna velká šmouha

Tak mi připadají uplynulé tři týdny. Z celého dne mi nejvíc utkví nepříjemné ranní zvonění budíku a pak už se všechno řítí neuvěřitelným tempem. Všední dny i víkendy.

Posledních pět let jsem si dost zvykla na to, že do školy se jde na pár přednášek dva nebo tři dny v týdnu a zbylý program je víceméně volný a jde ho libovolně přizpůsobit aktuálním možnostem. Skočit během dne něco zařídit, zajít si do posilovny, nakoupit, … To bylo fajn, na druhé straně pak to nárazové učení spousty hodin denně, přes víkendy, Vánoce, … Rozhodně upřednostňuji současný stav, kdy když padla, mám čas jenom na odpočinek (ehm a taky na uklízení, nakupování, praní, žehlení, vaření, zařizování... :-)).

Nicméně to zrychlení času pociťuji velmi výrazně a dost mě děsí, že teď takhle poletí den za dnem až do hořkého konce. A taky to, že volné večery budou časem čím dál méně volné a rána čím dál hektičtější, až jednou přijdou děti, zvířátka a tak podobně. :-)

A taky mě děsí to, jak musí takovýhle stereotyp vypadat u někoho, kdo na rozdíl ode mě musí do práce daleko dojíždět, musí v ní strávit víc než osm hodin denně (s čímž se člověk v dnešní době bohužel asi setkává dost často) a ještě ke všemu je jeho pracovní náplň jednotvárná. S takovýmihle vyhlídkami na příštích čtyřicet let svého života bych si opravdu šla hodit mašli. Současný stav naštěstí aspoň zatím vypadá o dost optimističtěji. Snad si brzo zvyknu.

Celý článek

Jak jsem udělala u ředitele loužičku

Zatímco teď v útulném prostředí s přátelskou atmosférou píšu v pracovní době nad hrnkem horké kávy tento příspěvek, před dvěma měsíci nevypadal můj osud coby budoucího zaměstnance zrovna růžově.

Pod vlivem oprávněných obav z toho, jak těžké je v našich poměrech pro čerstvého absolventa bez praxe najít si práci, začala jsem se po místě poohlížet už někdy v dubnu (ačkoli mé studium bude uzavřeno až někdy v září a nastoupit jsem plánovala nejdřív začátkem července).

První slibná nabídka se objevila záhy, jednalo se o velmi zajímavou, obohacující a společnosti prospěšnou práci... ovšem za třináct tisíc hrubého, přátelé. Já tedy nejsem bůhví jak na prachy, ale když už jsem se pět let mořila s tou vysokou školou a předtím dost náročným gymnáziem, nechtělo se mi pracovat na pozici vyžadující vysokoškolské vzdělání za peníze, které má běžně někdo s výučním listem, když navíc perspektiva odborného či platového růstu prakticky žádná...

Hledala jsem velmi intenzivně, pročítala denně mraky inzerátů, svůj životopis vyvěsila hned do několika databází. „Hledat práci přinejmenším dva měsíce dopředu? Zbytečně brzy.“ Mně se to tak brzy nezdálo, přeci jen nejsem bůhvíjak spontánní typ, který by žil ze dne na den a nechtěl si dělat ani výhledy do nejbližší budoucnosti. „Ozvěte se koncem června,“ řekli mi v několika personálních agenturách, „práci Vám seženeme do týdne.“

Personálkám jsem udělala definitivní pápá ve chvíli, kdy mi asi ve čtyřech nezávisle na sobě řekli, že s vysokou školou ale bez nějaké odbornější praxe můžu jít dělat tak akorát asistentku nebo recepční, pro které bohatě stačí středoškolské vzdělání (navíc kdyby se jednalo o pozice, kde se člověk přiučí něčemu odbornému, nemám nic proti tomu začínat „od píky“, ale tohle byla nejčastěji místa, kde jenom přepojujete telefony, třídíte došlou poštu a vaříte šéfovi kafe).

Je to s podivem, ale většina českých firem, nebo prostě firem působících v Čechách, dosud nepochopila, že se vyplatí investovat do svého zaměstnance a vypiplat si ho odmalička, aby znal firemní postupy a procesy a nepřicházel se špatnými návyky z jiných zaměstnání. Všude chtějí praxi. Nezajímá je, že vysokoškolák může mít důležité teoretické vědomosti a hlavně v současnosti nepostradatelné dovednosti kriticky myslet a pracovat s informacemi.

Nakonec bylo ale moje snažení, aspoň prozatím úspěšné (po jedné šestině zkušební doby těžko dělat nějaké větší závěry). Sedmička je šťastné číslo, takže po přijímacím pohovoru v pořadí sedmém (přesněji po jeho druhém kole, což by se dalo počítat i jako osmička), jsem byla přijata na poměrně odbornou a samostatnou pozici a můžu se nyní – stejně jako třičtvrtiny českého obyvatelstva v ekonomicky aktivním věku – označovat hezkým českým slovem manažer. :-)

A ta loužička? Když jsem absolvovala druhé kolo přijímacího pohovoru, které se odehrávalo v kanceláři ředitele společnosti, zrovna venku hrozně pršelo. A tak jsem si, když jsem byla vyzvána, abych se posadila ke stolu, vedle sebe na parkety položila složený mokrý deštník. A když jsem pak z místnosti odcházela, všimla jsem si té loužičky a doufala, že uschne dřív, než si jí někdo všimne a bude se domnívat, že asi ne zrovna dobře snáším stresové situace. :-)

Celý článek

Malenka čtvrtstoletá

Na základní škole jsme mívali takový zvyk, že když měl někdo narozeniny, přinesl bonbóny a pak s nimi obcházel lavice a každému spolužákovi nabídl. Protože se mé narozeniny nacházejí mimo období školního roku, byla jsem této milé povinnosti zproštěna, ale hlavně jsem byla zproštěna nepříjemné povinnosti dostat hobla, která nevím proč patřila k tehdejšímu základkovému koloritu (od něj se naštěstí dávno upustilo, neb v našem důstojném věku už by se mohlo stát, že ne každý by díky tomuto aktu své narozeniny přežil).

Tento rok a dokonce tento měsíc jsem se ze školačky/studentky přesunula do kategorie skýtající na jedné straně mnoho výhod (plat, stravenky, firemní vánoční večírky, ... :-)), ale na straně druhé postrádající možnost dvou až tříměsíčních letních prázdnin. Tato nevýhoda má však tu výhodu :-), že můžu konečně na svoje narozeniny (ne sice ve škole ale v práci) rozdávat bonbónky. :-)

„Takovéhle oslavy v práci normálně neděláme,“ řekl šéf – když jsme se s ostatními kolegy usadili v kanceláři, poté, co mi popřáli a předali krásnou kytici – a lehce zvýšil hlas, aby přehlušil kolegu statečně bojujícího s korkovou zátkou láhve bílého vína, „ale jsi tu nová, tak kluci chtěli mít možnost tě olíbat.“

Takže tak. :-) Z práce jsem odcházela lehce ovíněná a ve skvělé náladě, abych si narozeniny oslavila ještě doma chlebíčky a Chlebíčky. S rodiči jsme slavili v předstihu o víkendu, neb maminka odjížděla do lázní, čili nás po jejím návratu čeká ještě společné slavení u prarodičů. Dnes má pro změnu narozeniny Elfík a zítra slavíme se spolužáky úplné nebo téměř úplné uzavření studia... takže v té druhé půlce padesátky ze mě možná bude ještě alkoholik. :-)

Celý článek

Studující pracující

Zatímco většina mých spolužáků už dávno spojila nepříjemné s užitečným a nejpozději během magisterského studia stanula na vlastních nohou a pracovala při škole často i na plný úvazek, já se sobecky nechala živit a pozici zaměstnance poznávala spíš jen letmo během několika brigád.

Takže zatímco období kolem prvního července pro ty z pracujících spolužáků, kteří zároveň stihli splnit všechny studijní povinnosti, znamenalo pouze to, že se mohli začít plně věnovat svému zaměstnání, zatímco dosud museli svůj čas a soustředění dělit mezi něj a školu, pro mě to znamenalo uzavření třičtvrtě mého života stráveného studiem a začátek zcela nové éry jako pracující. A tak jsem se po překonání určité dávky nostalgie stala opět jakýmsi vyjukaným prvňáčkem, který s jistými drobnými obavami hledí kupředu a není si jist, má-li na sebe být více hrd a pyšen, či se obávat záhadného neznáma budoucnosti.

Pro začátek jsem si dala třídenní pracovní týden (nastupovala jsem prvního, což bylo až v úterý, a už ve čtvrtek jsem se poprvé ulila (po dohodě se šéfem samozřejmě:-)) z práce, abych se mohla nechat ve škole snad už naposledy vystresovat a souborně dozkoušet) a zatím jen samá spokojenost, ale nerada bych něco zakřikla, takže uvidíme, jak se to dál vyvine...

Celý článek