Špenátové pseudolasagne

Nemáme troubu. Pro kuchaře hotová pohroma. Dá se s tím žít, podaří-li se vám několikrát týdně překonat nezvladatelnou touhu ukuchtit si něco pečeného či zapečeného. Naše trápení ukončila v neděli babička, která si vzpomněla, že pod její postelí se - ukryto pod vrstvou prachu - skrývá dávno zapomenuté tajemství.

Elektrickou víceúčelovou pánev ETA jsme zakoupily roku 1994 (jak udával přiložený zažloutlý paragon) v Semilech, kde jsme společně byly na prázdninách u babiččiny tety (a tedy mojí prapratety:-)). Teta tu pánev měla a zázračně v ní vyvařovala a tak si pod tímto dojmem i babička stejnou pánev zakoupila. Za těch třináct let ji použila asi dvakrát. Teď si na ni vzpomněla a napadlo jí, že by se mohla hodit nám. A to teda jo. Hned druhý den, co jsme si pánev přivezli domů, jsem ji musela vyzkoušet (vyzkoušela bych hned ten první den, ale asi víte, že obvykle, když člověk přijede z návštěvy prarodičů, nemá nějakou dobu na jídlo ani pomyšlení:-)). A dílo se zdařilo.

Na špenátové pseudolasagne pro 2-3 osoby potřebujeme:

• 200g hotového listového těsta (tj. asi půl balíčku)
• balíček mraženého špenátového protlaku
• kelímek zakysané smetany
• 200g tvrdého sýra (já použila eidam)
• 100g kuřecí šunky
• hrst vlašských ořechů
• 2 stroužky česneku
• sůl, pepř, muškátový květ
• trochu tuku na vymazání pánve/zapékací misky
  

Postup:

Listové těsto rozdělíme na třetiny a z každé části vyválíme plát o rozměrech nádoby, ve které následně hodláme pokrm zapékat. Nádobu vymažeme tukem a na dno položíme plát těsta.

Špenát necháme rozmrznout, promícháme ho se zakysanou smetanou, ochutíme muškátovým květem a utřeným česnekem a osolíme. Sýr nastrouháme na hrubém struhadle, šunku nakrájíme na kostičky a ořechy nahrubo nasekáme.

Na plát těsta v zapékací nádobě nalijeme polovinu špenátu, nasypeme polovinu šunky a vlašských ořechů, opepříme a zakryjeme třetinou strouhaného sýra.

Poté na směs položíme druhý plát těsta a opakujeme postup z předchozího odstavce, nakonec vše zakryjeme třetím plátem těsta a posypeme poslední třetinou sýra.

Pečeme při teplotě cca 180°C asi půl hodiny. Naporcujeme, přeneseme na talíře a spapáme. :-)

Dobrou chuť.

Celý článek

Chcete mě?

...ptám se a házím smutnýma očkama po svých potenciálních zaměstnavatelích. Už asi měsíc si intenzivně hledám brigádu. Tedy měsíc v souhrnu, jinak jsou to bez mála měsíce už dva. Poněkud klesám na duchu, ale na druhé straně chápu, že mám poměrně specifické požadavky, které hledání a hlavně nacházení práce znesnadňují. Potřebuju něco, co by bylo jen na pár hodinek týdně (většina mých spolužáků při studiu pracuje a leckdo dokonce i na plný úvazek, ale na to já prostě nemám), aby to pokud možno nějak souviselo s oborem, který studuju, abych už pomalu začala někam směřovat, protože až si budu po škole hledat místo, asi málokterého zaměstnavatele upoutám tím, že jsem kdysi o prázdninách prodávala bagety (tedy pokud se nebudu ucházet o místo v rychlém občerstvení:-)). No a samozřejmě nic neumím, nikde jsem nebyla a tak, čili v konkurenci se při výběrovém řízení propadám na spodní místa, těsně nad ty, co si spletli datum a zapomněli přijít. :-P

Takže malé shrnutí. Denně čtu hory inzerátů, svůj životopis vystavuju ve dvou databázích. Na třináct inzerátů (to malé množství je dáno výše popsanými mými složitými požadavky) jsem odepsala, dvakrát se na základě mého životopisu ozvali mně. Moje reakce na inzeráty ve dvou případech následovaly alespoň automatické odpovědi, že se mi v případě zájmu do určitého času ozvou, dvakrát mi napsali, že místo je již obsazené, ale v jednom z těchto případů mi nabídli místo toho jinou pozici. Dosud jsem byla na pěti pohovorech ve čtyřech různých společnostech, první jsem měla 28. 6. (na toto téma už jsem se rozčilovala tady), poslední zatím 17. 8.

Když se to takhle sepíše, nevypadá to tak zle. Častí a již zcela zoufalí návštěvníci úřadu práce, kterým je padesát, nemají ani výuční list a sotva se domluví svým rodným jazykem, by mě za moje fňukání patrně nakopali do zadku. Ale člověka to i tak prostě psychicky docela vyčerpává. Pořád něco shánět, datlovat motivační dopisy, zasílat životopisy, bloudit na neznámá místa do neznámých budov na pohovory, poslechnout si, že uchazečů o místo je více a že dají v případě zájmu vědět, a pak marně čekat na kýžený telefonát. Takový už je holt život. ...Ale jednou, jednou se o mě budou zaměstnavatelé přetahovat, až odhalí, co ve mně dříme. Fakt. :-)

Celý článek

Mission Impossible IV: Laundry in Danger

Nikdy neříkej nikdy. Tohle rčení dobře známe, chápeme jeho hloubku a pravdivost a o to raději ho vědomě porušujeme. Kdo se tu dušoval, že už nikdy v životě nebude sušit prádlo venku? Ehm, já.

Ale občas má člověk náladu, dát druhému šanci, i když by se na něj už slušelo zanevřít. A tak jsem si řekla: milé sluníčko, když teda od samého rána tak snaživě svítíš a k tomu panuje úplné bezvětří, dovolím ti potěšit se pohledem na mé krásně vyprané, bělostné a voňavoučké prádlo. Smíš ho pohladit svými paprsky a jemně vysušit. Tak se koukej snažit a napravit si trochu reputaci!

A tak byl na zahradu umístěn sušák a na něj ve dvou fázích (tedy postupně po dvou praních) úhledně rozvěšeno prádlo (běhání sem a tam s kýblem /spíše kyblíčkem/ nahrazujícím koš na prádlo a snaživé a úmorné ždímání prádla z důvodů skromnosti autorky vynechávám). Předchozí špatné zkušenosti vyzývaly mne neustále k vizuálním kontrolám, zda se nezatahuje, zda nezačíná foukat, či zda jiným způsobem nejsou naše tělní pokrývky v ohrožení. Ale kdepak, počasí bylo více než příznivé a prádlo utěšeně schlo.

A tak jsem si řekla, že když se není čeho obávat, vyrazím na nákup. I vyrazila jsem. Bylo horko, sluníčko žhnulo. Ty dvě zastávky autobusu jsem došla pěšourem, ať si taky trochu užiju toho ultrafialového záření. A pak nakupuju a nakupuju. Skládám nákup do baťůžku a platím. A vycházím ven. A zírám.

Z ničeho nic je zataženo, zima, zvedá se silný vítr a evidentně začne co nevidět pršet. Néé, moje milované prádlo! Autobus naštěstí má jet za dvě minuty. Nervózně popostávám na zastávce a hypnotizuju mraky, aby ještě aspoň chvíli udržely vodu v plynném skupenství. Dvě stanice autobusem a zbytek tryskovou chůzí. Je téměř jasné, že ten vítr musel už sušák shodit, ale snad bude ještě prádlo alespoň v rámci naší zahrady a já nebudu muset intimní části svého oděvu k pobavení všech sousedů chytat po ulicích.

Bez dechu jsem dorazila domů. Sušák kupodivu stál. Prádlo na něm kupodivu viselo. S nákupem na zádech a naloženým sušákem snažila jsem se vmáčknout do chodby a následně do bytu. Ufff. Lejt začíná vzápětí. Bohové mi byli tentokrát nakloněni. Díkec. :-)

Celý článek

Tohle asi nerozchodím

Blesklo mi včera večer hlavou. Jak se situace vyvine, začalo být jasné od samého začátku, stačilo pár indicií. Ale plamínek naděje ve mně alespoň ještě chvíli doutnal.

Konečně jsem zas po delší odmlce začla pravidelně chodit na aerobik. Ve Šmoulově jsem skoro rok chodila k Helence, nejúžasnější to cvičitelce pod sluncem, vždycky usměvavé a milé. Pak Helenka přestala aerobik cvičit a já vlastně taky. Přestěhovala jsem se na Párkárnu, odkud bych sice mohla do Šmoulova dojíždět, ale to jedině kdyby byla Helenka. Takhle jsem si musela chvíli dodávat odvahy a pak konečně vyrazit na cvičení tady na Párkárnu.

Člověk se prostě musí smířit s tím, že žádná nemůže být jako Helenka. Nikdy. První cvičitelka, co jsem na Párkárně vyzkoušela, nebyla špatná. Nebylo jí ale vůbec přes hudbu rozumět a tak nějak jí chybělo to nadšení a radost ze cvičení. A hlavně: měla sestřih jako naše profesorka tělocviku na gymplu. A když špatně vidíte tak jako já, nezbavíte se té nepříjemné představy, že minulost se vrátila.

Druhá cvičitelka byla ze začátku hodiny nemastná neslaná. Pak se ale začala usmívat a připsala si tak u mě první body. Hodina byla fajn a dostaly jsme pořádně do těla. Včera jsem šla zas cvičit, původně jsem myslela, že vyzkouším zas nějakou novou cvičitelku, ale protože jsem šla poprvé sama bez Houslistky, rozhodla jsem se pro vyzkoušenou první cvičitelku, protože její hodina jako jediná trvá místo 60 minut celou hodinu a půl (za stejnou cenu, no neberte to!:)) a navíc to hezky vycházelo tak, že se cestou domů akorát potkám s Elfíkem, který zrovna půjde z práce.

Nebudu se snad ani zmiňovat o tom, jak moc včera pršelo, natož o tom, že u nás na Párkárně pršelo za celý den jen asi půl hodiny, což byla právě doba, kdy jsem putovala na cvičení (pešky a pořádným bahnem). To, že přestat pršelo přesně ve chvíli, kdy jsem vcházela do budovy, mě už po mnohých životních zkušenostech nikterak nepřekvapilo. Po tomto zpestření jsem tedy po drobných přípravách nastoupila do tělocvičny. Cvičitelka první dnes nemůže, takže za ni zaskakuje cvičitelka číslo dvě. Čili to máme hodinu a půl těžkých galejí. Tohle asi vážně nejpozději druhý den nerozchodím...

Ale rozchodila jsem. A zas se příště nechám za vlastní peníze zhuntovat. :-)

Celý článek

Tak si ji sežer!

Můj přístup k některým věcem značně připomíná ten vtip o zajíčkovi. Aspoň myslím, že je o zajíčkovi. A aspoň myslím, že je to vtip (i když v mém podání... :-))

To si takhle zajíček hrabe noru. Packama odhazuje hlínu a strašně se s tím dře. Jde kolem liška a povídá: "Hele, zajíčku, takhle tu noru budeš hrabat hrozně dlouho. Krtek má lopatu, tak si za ním zajdi a půjč si ji." Zajíčkovi se moc nechce. Lopata by se mu fakt hodila, jenže ví, jak je krtek lakomý. Vydá se ale na cestu, nicméně pořád mu to v hlavě šrotuje. Říká si, že krtek mu určitě nic nepůjčí, protože je známý krkoun a vybavují se mu různé situace, kdy už po něm něco chtěl a krtek ho odmítl. "Už vidím, jak ten krtek jeden sobeckej něco pro mě udělá, pchá. Na tu lopatu se dál bude někde u něj prášit a já budu muset zas hrabat hlínu vlastníma packama." Když dojde ke krtkovu domku, je z těch myšlenek už hrozně vytočenej, protože tuší, jak to všechno dopadne. Zazvoní na dveře a nic netušícímu krtkovi, který mu přijde otevřít, vmete do tváře: "Tak si tu pitomou podělanou lopatu sežer!"

Nikdy se nedozvíme, jestli by krtek zajíčkovi lopatu půjčil, možná to s ním nebylo tak zlé, jak si zajíček myslel. Ale pochybuju, že k půjčení došlo po zajíčkově nepatřičném extempóre. Zajíček pesimista to občas nemá v životě lehké.

Tak trochu jako ten zajíček jsem byla celý týden, co jsem čekala na domluvený pracovní pohovor. Poučena z ušatcova fiaska jsem se však ovládla a místo toho, abych potenciálnímu budoucímu ex-šéfovi na uvítanou řekla, že si to místo může strčit někam, jsem - prozíravě očekávajíc vyústění - byla nebývale nestresovaná a klidná a mohla potenciálnímu budoucímu ex-šéfovi, poté, co půl hodiny vysvětloval a kreslil na papír schémátka a psal procentuální zisky, s úsměvem říct, že o takový druh práce opravdu nemám zájem.

Celý článek

"A co vás sem přivádí, milosti?" "Nehoda. Ušel mi plyn."

Že i mne postihl tento osud, měla jsem včera silnou obavu. A ten únik se netýkal problémů spojených s mým trávicím ústrojím, nýbrž s plynovým vedením. Známý nepříjemný zápach donutil mě vstát od počítače, začít kroužit bytem a očmucháváním snažit se odhalit příčinu tohoto nic dobrého nevěstícího jevu.

Když vám unikne plyn v balónu, může to znamenat váš pád k zemi. Když vám uniká v bytě, můžete naopak vyletět do povětří. Obě situace se pěkně komplementárně doplňují a obě znamenají pěkný průšvih. S balóny příliš zkušeností nemám, zato s domácnostmi a unikajícím plynem je to o něco lepší. Děsí vás obavy, že vám uniká doma plyn? Vždy je po ruce jednoduchý test: zkuste škrtnout sirkou. Ale není to moc spolehlivé. Museli byste mít extra velké "štěstí", aby to bouchlo. Zemní plyn totiž exploduje jen při určité koncentraci. Když je ho ve vzduchu málo, tak nic a když je ho tam zas už hodně, tak taky nic. Aspoň nás to učili v hodinách chemie.

Neb jsem příčinu zápachu neodhalila, rozhodla jsem se, že zajdu mezitím nakoupit, ono se to třeba do té doby nějak vyřeší. Až se vrátím, nejspíš už nebude cítit nic. Pro jistotu jsem se ale před odchodem pořádně rozhlédla po bytě, abych měla aspoň hezkou vzpomínku, kdyby se po mém návratu na místě domu nacházel jen hluboký kráter a pár rozmetaných sutin.

Před domem na zahradě zápach zesílil. To mě vedlo k domněnce, že se patrně nějaký soused z vyššího podlaží snaží dobrovolně odejít z tohoto světa, zapomínaje jednak utěsnit ve svém bytě okna a jednak na to, že zemním plynem otrávit se nelze.

Když jsem však s hlavou plnou těchto úvah vyšla ze zahrady ven, byla záhada rázem vyřešena. Jak se ukázalo, příčinou smradu nebyl unikající plyn, nýbrž asfaltový nástřik vozovky vedoucí kolem našeho domu. Nebezpečí vylétnout do povětří bylo zažehnáno. Teď už hrozilo maximálně uvíznutí v dosud tekutém asfaltu. Člověk má vždycky zůstávat při zemi.

Celý článek

Fouká? Nefouká. Fouká. Svítí. Nefouká. Prší!

Tak nějak vypadá počasí už nejmíň měsíc. A víte, já jsem velmi snášenlivá povaha, proti podzimu v létě celkem nic nemám, horka a s nimi spojené (alespoň v myšlenkách) válení se u vody ostatně nejsou nic pro mě. Ale apríl v létě, to fakt ne.

Člověk je z toho počasí zmaten, kolikrát neví, co na sebe, dlouho na toto téma bádá, až nakonec vyjde z domu v něčem, v čem mu je pak stejně půlku pobytu venku strašná zima a druhou půlku strašné vedro. Dny pochmurně zatažené střídají v rychlém sledu dny tropické, jeden den si berete lehoučké šatičky a sandálky, druhý den abyste si vzali kožich a sněhule (mimochodem, již jsem v tomto týdnu potkala tři ženy v kozačkách a to právě ve dnech teplých, takže buďto je to zas nějaká debilní móda, nad kterou jsem se tu nedávno pohoršovala, nebo z toho aprílového počasí byly ty chudinky taky už docela popletené).

Chvíle, kdy mi s Matkou přírodou a jejími vrtochy opravdu dochází - má jinak téměř bezbřehá - trpělivost, nastávají při sušení prádla. Neboť právě vyprané oblečení neschne na sušáku v útrobách našeho ne zrovna nejslunnějšího a nejteplejšího bytu zrovna nejrychleji, bývá vhodné převěsit ho ven na zahradu. I koukám pozorně z okna a sleduji náznaky možného blízkého příchodu přeháněk, kontroluji lístky keřů, zda jimi nelomcuje vítr (přenosný sušák totiž i po zatížení dlažebními kostkami ráčí ve větru odebírati se k zemi, což má za následek nejen špatné schnutí prádla v této poloze, ale zároveň také jeho zasvinění od hlíny). A protože na obloze není ani mráčku a panuje úplné bezvětří, sundám ze sušáku v bytě všechno prádlo, složím sušák a přenesu ho ven (rozložený a s nákladem by byl totiž moc těžký a jen s největšími obtížemi bych se s ním takto vytočila v úzké chodbě a na schodech), rozložím sušák a v několika etapách nanosím prádlo a rozvěším ho. Vrátím se do bytu, kouknu z okna. Začíná se zvedat vítr. Vrátím se na zahradu a zvednu upadnutý sušák, otřepu prádlo a znovu ho rozvěším, sušák zatížím dlažebními kostkami, neb fouká jen slabě. Vrátím se do bytu. Pohled z okna mě však znovu vyzve k cestě zpět. Zvednu sušák, který znovu shodil sílící vítr, zanadávám, neboť při sbírání spadlého prádla vidím, že už není tak běloskvoucí, jako po vyprání. Začíná pršet. Není čas chodit pro nádobu na prádlo, proto i s naloženým sušákem s velkými obtížemi dřu se do bytu. Když se mi to nakonec podaří, vyhlédnu z okna. Sluníčko a úplné bezvětří. Podobný scénář - tentokrát však bez deště - se následujícího dne opakoval.

A víte, co mi všichni můžete. Počasí si ze mě nebude dělat blbce, odteď budu prádlo vždycky sušit vevnitř, i když schne dvakrát tak dlouho. Sluníčko ať se třeba usvítí, mně je to jedno. Takhle se se mnou teda zacházet nebude!

Celý článek