Fouká? Nefouká. Fouká. Svítí. Nefouká. Prší!

Tak nějak vypadá počasí už nejmíň měsíc. A víte, já jsem velmi snášenlivá povaha, proti podzimu v létě celkem nic nemám, horka a s nimi spojené (alespoň v myšlenkách) válení se u vody ostatně nejsou nic pro mě. Ale apríl v létě, to fakt ne.

Člověk je z toho počasí zmaten, kolikrát neví, co na sebe, dlouho na toto téma bádá, až nakonec vyjde z domu v něčem, v čem mu je pak stejně půlku pobytu venku strašná zima a druhou půlku strašné vedro. Dny pochmurně zatažené střídají v rychlém sledu dny tropické, jeden den si berete lehoučké šatičky a sandálky, druhý den abyste si vzali kožich a sněhule (mimochodem, již jsem v tomto týdnu potkala tři ženy v kozačkách a to právě ve dnech teplých, takže buďto je to zas nějaká debilní móda, nad kterou jsem se tu nedávno pohoršovala, nebo z toho aprílového počasí byly ty chudinky taky už docela popletené).

Chvíle, kdy mi s Matkou přírodou a jejími vrtochy opravdu dochází - má jinak téměř bezbřehá - trpělivost, nastávají při sušení prádla. Neboť právě vyprané oblečení neschne na sušáku v útrobách našeho ne zrovna nejslunnějšího a nejteplejšího bytu zrovna nejrychleji, bývá vhodné převěsit ho ven na zahradu. I koukám pozorně z okna a sleduji náznaky možného blízkého příchodu přeháněk, kontroluji lístky keřů, zda jimi nelomcuje vítr (přenosný sušák totiž i po zatížení dlažebními kostkami ráčí ve větru odebírati se k zemi, což má za následek nejen špatné schnutí prádla v této poloze, ale zároveň také jeho zasvinění od hlíny). A protože na obloze není ani mráčku a panuje úplné bezvětří, sundám ze sušáku v bytě všechno prádlo, složím sušák a přenesu ho ven (rozložený a s nákladem by byl totiž moc těžký a jen s největšími obtížemi bych se s ním takto vytočila v úzké chodbě a na schodech), rozložím sušák a v několika etapách nanosím prádlo a rozvěším ho. Vrátím se do bytu, kouknu z okna. Začíná se zvedat vítr. Vrátím se na zahradu a zvednu upadnutý sušák, otřepu prádlo a znovu ho rozvěším, sušák zatížím dlažebními kostkami, neb fouká jen slabě. Vrátím se do bytu. Pohled z okna mě však znovu vyzve k cestě zpět. Zvednu sušák, který znovu shodil sílící vítr, zanadávám, neboť při sbírání spadlého prádla vidím, že už není tak běloskvoucí, jako po vyprání. Začíná pršet. Není čas chodit pro nádobu na prádlo, proto i s naloženým sušákem s velkými obtížemi dřu se do bytu. Když se mi to nakonec podaří, vyhlédnu z okna. Sluníčko a úplné bezvětří. Podobný scénář - tentokrát však bez deště - se následujícího dne opakoval.

A víte, co mi všichni můžete. Počasí si ze mě nebude dělat blbce, odteď budu prádlo vždycky sušit vevnitř, i když schne dvakrát tak dlouho. Sluníčko ať se třeba usvítí, mně je to jedno. Takhle se se mnou teda zacházet nebude!