Chcete mě?

...ptám se a házím smutnýma očkama po svých potenciálních zaměstnavatelích. Už asi měsíc si intenzivně hledám brigádu. Tedy měsíc v souhrnu, jinak jsou to bez mála měsíce už dva. Poněkud klesám na duchu, ale na druhé straně chápu, že mám poměrně specifické požadavky, které hledání a hlavně nacházení práce znesnadňují. Potřebuju něco, co by bylo jen na pár hodinek týdně (většina mých spolužáků při studiu pracuje a leckdo dokonce i na plný úvazek, ale na to já prostě nemám), aby to pokud možno nějak souviselo s oborem, který studuju, abych už pomalu začala někam směřovat, protože až si budu po škole hledat místo, asi málokterého zaměstnavatele upoutám tím, že jsem kdysi o prázdninách prodávala bagety (tedy pokud se nebudu ucházet o místo v rychlém občerstvení:-)). No a samozřejmě nic neumím, nikde jsem nebyla a tak, čili v konkurenci se při výběrovém řízení propadám na spodní místa, těsně nad ty, co si spletli datum a zapomněli přijít. :-P

Takže malé shrnutí. Denně čtu hory inzerátů, svůj životopis vystavuju ve dvou databázích. Na třináct inzerátů (to malé množství je dáno výše popsanými mými složitými požadavky) jsem odepsala, dvakrát se na základě mého životopisu ozvali mně. Moje reakce na inzeráty ve dvou případech následovaly alespoň automatické odpovědi, že se mi v případě zájmu do určitého času ozvou, dvakrát mi napsali, že místo je již obsazené, ale v jednom z těchto případů mi nabídli místo toho jinou pozici. Dosud jsem byla na pěti pohovorech ve čtyřech různých společnostech, první jsem měla 28. 6. (na toto téma už jsem se rozčilovala tady), poslední zatím 17. 8.

Když se to takhle sepíše, nevypadá to tak zle. Častí a již zcela zoufalí návštěvníci úřadu práce, kterým je padesát, nemají ani výuční list a sotva se domluví svým rodným jazykem, by mě za moje fňukání patrně nakopali do zadku. Ale člověka to i tak prostě psychicky docela vyčerpává. Pořád něco shánět, datlovat motivační dopisy, zasílat životopisy, bloudit na neznámá místa do neznámých budov na pohovory, poslechnout si, že uchazečů o místo je více a že dají v případě zájmu vědět, a pak marně čekat na kýžený telefonát. Takový už je holt život. ...Ale jednou, jednou se o mě budou zaměstnavatelé přetahovat, až odhalí, co ve mně dříme. Fakt. :-)