Jedna velká šmouha

Tak mi připadají uplynulé tři týdny. Z celého dne mi nejvíc utkví nepříjemné ranní zvonění budíku a pak už se všechno řítí neuvěřitelným tempem. Všední dny i víkendy.

Posledních pět let jsem si dost zvykla na to, že do školy se jde na pár přednášek dva nebo tři dny v týdnu a zbylý program je víceméně volný a jde ho libovolně přizpůsobit aktuálním možnostem. Skočit během dne něco zařídit, zajít si do posilovny, nakoupit, … To bylo fajn, na druhé straně pak to nárazové učení spousty hodin denně, přes víkendy, Vánoce, … Rozhodně upřednostňuji současný stav, kdy když padla, mám čas jenom na odpočinek (ehm a taky na uklízení, nakupování, praní, žehlení, vaření, zařizování... :-)).

Nicméně to zrychlení času pociťuji velmi výrazně a dost mě děsí, že teď takhle poletí den za dnem až do hořkého konce. A taky to, že volné večery budou časem čím dál méně volné a rána čím dál hektičtější, až jednou přijdou děti, zvířátka a tak podobně. :-)

A taky mě děsí to, jak musí takovýhle stereotyp vypadat u někoho, kdo na rozdíl ode mě musí do práce daleko dojíždět, musí v ní strávit víc než osm hodin denně (s čímž se člověk v dnešní době bohužel asi setkává dost často) a ještě ke všemu je jeho pracovní náplň jednotvárná. S takovýmihle vyhlídkami na příštích čtyřicet let svého života bych si opravdu šla hodit mašli. Současný stav naštěstí aspoň zatím vypadá o dost optimističtěji. Snad si brzo zvyknu.