Optimisticky o práci (psáno v euforii z vidiny nadcházejícího víkendu)

Z mého posledního zápisku to nejspíš nejde poznat, ale ve své nové práci jsem (a z pověrčivosti dodávám – „aspoň zatím“, abych to nezakřikla) moc spokojená.

Jak vyplynulo například z některých komentářů a dalších informací, které se ke mně dostaly, což pro mě jako celek tvoří něco jako všeobecně platný stav věcí :-), můžu být skutečně vděčná za to, co mám. Tím se nechci chlubit, spíš jen vyjádřit, jaké jsem měla (doufám) štěstí a jen pořád nefrfňat nad tím, že mám méně času, než když jsem chodila do školy (což je navíc dost pochybné, protože těžko říct, k jakému průměrnému času strávenému denně školními povinnostmi bych dospěla, kdybych počítala zkoušková období, víkendy a další sváteční dny zapláclé čuměním do nezáživných textů, či dokonce jejich vlastní produkcí /což tedy vlastně dělám i teď – pardon – ale tentokrát aspoň za peníze:-) /).

Nechci zobecňovat, ale přijde mi, že pracovat v nakladatelství je snem snad každého knihomola, který si skoro nedovede představit krásnější den než ten, kdy za oknem leje a on v teple a poklidu domova stráví celé hodiny nad svou oblíbenou knížkou. A být redaktorem je pro někoho, kdo – ještě ani neuměl číst a psát – vytvářel vlastní obrázkovo-komiksové knížečky, a kdo na střední přispíval do školního časopisu, podle mě ideální povolání. :-)

A to všechno říkám i přes to, že jsem náhodnou kontrolou odhalila dva dny před uzávěrkou, ať nepřeháním – středně velký průšvih, za nějž jsem nemohla, a když jsem o tom velice jemně informovala průšvihovou osobu, ta se se mnou odmítla bavit, řekla, že nemám pravdu a nazdar. Nicméně nakonec dotyčnému nezbylo pod tíhou důkazů než se omluvit a přiznat, že jsem „v některých věcech měla pravdu“ (měla jsem sice ve všech, ale nechtějme od šedesátiletého pana inženýra, aby se bůhvíjak kál před zelenáčem, jako jsem já a holkou k tomu, že:-).