Jak jsem udělala u ředitele loužičku

Zatímco teď v útulném prostředí s přátelskou atmosférou píšu v pracovní době nad hrnkem horké kávy tento příspěvek, před dvěma měsíci nevypadal můj osud coby budoucího zaměstnance zrovna růžově.

Pod vlivem oprávněných obav z toho, jak těžké je v našich poměrech pro čerstvého absolventa bez praxe najít si práci, začala jsem se po místě poohlížet už někdy v dubnu (ačkoli mé studium bude uzavřeno až někdy v září a nastoupit jsem plánovala nejdřív začátkem července).

První slibná nabídka se objevila záhy, jednalo se o velmi zajímavou, obohacující a společnosti prospěšnou práci... ovšem za třináct tisíc hrubého, přátelé. Já tedy nejsem bůhví jak na prachy, ale když už jsem se pět let mořila s tou vysokou školou a předtím dost náročným gymnáziem, nechtělo se mi pracovat na pozici vyžadující vysokoškolské vzdělání za peníze, které má běžně někdo s výučním listem, když navíc perspektiva odborného či platového růstu prakticky žádná...

Hledala jsem velmi intenzivně, pročítala denně mraky inzerátů, svůj životopis vyvěsila hned do několika databází. „Hledat práci přinejmenším dva měsíce dopředu? Zbytečně brzy.“ Mně se to tak brzy nezdálo, přeci jen nejsem bůhvíjak spontánní typ, který by žil ze dne na den a nechtěl si dělat ani výhledy do nejbližší budoucnosti. „Ozvěte se koncem června,“ řekli mi v několika personálních agenturách, „práci Vám seženeme do týdne.“

Personálkám jsem udělala definitivní pápá ve chvíli, kdy mi asi ve čtyřech nezávisle na sobě řekli, že s vysokou školou ale bez nějaké odbornější praxe můžu jít dělat tak akorát asistentku nebo recepční, pro které bohatě stačí středoškolské vzdělání (navíc kdyby se jednalo o pozice, kde se člověk přiučí něčemu odbornému, nemám nic proti tomu začínat „od píky“, ale tohle byla nejčastěji místa, kde jenom přepojujete telefony, třídíte došlou poštu a vaříte šéfovi kafe).

Je to s podivem, ale většina českých firem, nebo prostě firem působících v Čechách, dosud nepochopila, že se vyplatí investovat do svého zaměstnance a vypiplat si ho odmalička, aby znal firemní postupy a procesy a nepřicházel se špatnými návyky z jiných zaměstnání. Všude chtějí praxi. Nezajímá je, že vysokoškolák může mít důležité teoretické vědomosti a hlavně v současnosti nepostradatelné dovednosti kriticky myslet a pracovat s informacemi.

Nakonec bylo ale moje snažení, aspoň prozatím úspěšné (po jedné šestině zkušební doby těžko dělat nějaké větší závěry). Sedmička je šťastné číslo, takže po přijímacím pohovoru v pořadí sedmém (přesněji po jeho druhém kole, což by se dalo počítat i jako osmička), jsem byla přijata na poměrně odbornou a samostatnou pozici a můžu se nyní – stejně jako třičtvrtiny českého obyvatelstva v ekonomicky aktivním věku – označovat hezkým českým slovem manažer. :-)

A ta loužička? Když jsem absolvovala druhé kolo přijímacího pohovoru, které se odehrávalo v kanceláři ředitele společnosti, zrovna venku hrozně pršelo. A tak jsem si, když jsem byla vyzvána, abych se posadila ke stolu, vedle sebe na parkety položila složený mokrý deštník. A když jsem pak z místnosti odcházela, všimla jsem si té loužičky a doufala, že uschne dřív, než si jí někdo všimne a bude se domnívat, že asi ne zrovna dobře snáším stresové situace. :-)