Jak jsem nevěděla, čí jsem

Spánek a snění je i v současnosti do velké míry záhadným fenoménem. Pořád se moc neví, proč, jak a tak podobně. Jediné, co se ví jistě, je, že bez něj by to nešlo. Jako člověk, který prospí víc jak třetinu svého života, jsem se celkem logicky téhle tematice věnovala ve své bakalářské práci. :-) A zajímá mě pořád.

Někdy člověk během spánku, nebo při přechodu do něj či z něj, zažije hodně zvláštní věci. Lucidní sny, tedy sny, během nichž jste si plně vědomi, že sníte, jsou kapitolou sama pro sebe. Pak tu máme například spánkovou paralýzu, což je stav, který nastává nejčastěji při probuzení – naše tělo je ještě paralyzováno (abychom během snění to, co se nám odehrává v hlavě, taky fyzicky nepřehrávali), ale mysl už je bdělá. Takže jste vzhůru, ale nedokážete se pohnout. Nedávno se mi to stalo poprvé a kdybych o tom předtím už leccos nečetla, extrémně moc by mě to vyděsilo (na druhou stranu, kdybych o tom nečetla, možná, že by se mi to ani nestalo...).

V noci na neděli se mi ale při probuzení stala spíš opačná věc. Tělo už bylo vzhůru a začalo se mobilizovat pro výpravu na toaletu :-), ale k hlavě to ještě tak úplně nedošlo, a tak jsem zažila velice zvláštní stav, kdy jsem vůbec nevěděla, kde to jsem a proč. Najednou jsem úplně zapomněla na to, s kým už skoro rok a půl bydlím v tomhle bytě a jako jediné možné vysvětlení toho, kde se právě nacházím, se mi jevilo, že bydlím v pokoji s kolegy z nové práce (kde jsem necelý měsíc). Pak mi ale začalo být divné, že je to pokoj jen pro dva a ne pro čtyři, a tak mi začalo docházet, jak se věci mají, ale pro změnu mě vyděsilo, že je noc, rozsvíceno, televize puštěná a Elfík nikde.

Když jsem probrala všechny nepravděpodobné varianty a začla reálně uvažovat o únosu ufony (a celý tenhle od začátku popisovaný myšlenkový pochod přitom netrval podle mě déle, než dvě vteřiny... pokud déle, příští rok mě možná uvidíte účinkovat na Mezi Ploty :-)), došlo mi, že ztracený Elfík je vedle v koupelně. Kdybych mu hned celou story nevyprávěla, už ráno bych pochybovala o tom, že se mi něco tak střeleného vůbec mohlo stát.... a taky bych při psaní těchto řádků nezačala pochybovat o vlastním duševním zdraví. :-)