Čas jsou peníze

Včera krátce po půl dvanácté večer se mi zastavily hodinky (toho jsem si všimla až ráno, ale k výše zmíněnému údaji došla jsem přísně deduktivní až detektivní metodou :-)). Během dopoledne jsem se na ně cvičeným pohybem nejméně stokrát podívala, abych se stokrát dozvěděla, že čas s nadějemi vyhlížené polední přestávky je takřka nadosah (což jsem ocenila hlavně v polospánku při ranním příchodu do práce).

Příjemné to přestalo být ve chvíli, kdy pohyblivé ručičky ostatních hodinek doběhly a předběhly tu moje stojaté a vzhledem k mému zesilujícímu pocitu hladu pro mě přestalo být výhodné se jimi řídit.

I vydala jsem se ze svého pracoviště směrem, kde mi mapa ukázala, že by se mělo nacházet nejbližší použitelné hodinářství. Byla to moje první cesta do jiného podniku, než toho v mém takřka rodném Šmoulově, kde všechna ozubená kolečka široko daleko opečovává pan Alenka, tatínek mojí základkové spolužačky.

Když jsem částečně došla a částečně dobloudila do hledaného hodinářství a vznesla žádost o výměnu baterie, utvrdila mne po provedené operaci vystavená účtenka v tom, že čas jsou skutečně peníze. Za prťavou baterčičku s roční zárukou a cca třicet vteřin hodinářské práce vysolila jsem 139 korun českých (u pana Alenky to – aspoň před necelými dvěma roky – nestálo víc než korun padesát).

Ale díky tomu se velká ručička konečně přehoupla přes vytouženou dvanáctku a já mohla jít na oběd. :-)