Jak utopit makléře

Člověk dennodenně naráží na drsnou realitu, takže když už bude řeč o makléřích, tak o těch realitních. :-) S několika jsem během toho posledního měsíce přišla do styku a dlužno říct, že jsou to taky jenom lidi. :-P

Tuhle práci bych fakt dělat nemohla. Většinou dělají od nevidím do nevidím, víkendy nevíkendy (v dnešní době to bohužel nebude jediná profese). Vyrážejí do terénu za každého počasí, plahočí se až bůhví kam – to vše v perfektně padnoucím obleku -, aby se pak při prohlídce kdejaké zříceniny snažili neustále nadšeně vykřikovat: „A pojďte se podívat sem, jaký je z tohohle okna nádherný výhled! A ty úžasné historické dveře (makléř se při tomto radostném zvolání několikrát marně pokusí léty pokroucené dveře zavřít – historka ze života), vždyť z nich přímo dýchají vzpomínky!“ A ta součinnost potenciálních prodávajících a kupujících taky nebude vždycky ideální. Odměnou dobře odvedené práce je jim sice vysoký plat a krásný velký byt/dům, který ale využívají většinou jen na přespání a často jsou jeho jediným obyvatelem.

Určitě nejsem typ, který by dal přednost holubu na střeše a místo stálého jistého platu spoléhal na provize, ale kdo se umí a chce otáčet, určitě je v téhle branži za svou práci odměněn. Říkala jsem si. Proto mě dost překvapilo, když jsem se v téhle profesi setkala s lidmi, kterým bylo evidentně jedno, jestli někdo má zájem kupovat a ledabyle ho odbývali, inzeráty psali tak neinformativním i nepoetickým způsobem a přikládali tomu tak hyzdící fotky, že tím nešlo zapůsobit jinak než odradit i ty nejnatěšenější zájemce o koupi čehokoli.

Tak třeba jedna paní makléřka vyvěsila inzerát, ve kterém bylo jen, že se prodává byt 2+1 v určité lokalitě a za určitou cenu. Protože to mohlo být potenciálně zajímavé, odepsala jsem jí a poprosila o podrobnější informace, třeba jak je řešené příslušenství, jaké je topení, jaká je výměra pokojů atd. Na to mi odepsala – co nejpřesněji parafrázuji – že: „pokoje jsou neprůchozí a prohlídka bytu je možná zítra v deset dopoledne.“ To bylo vše.

No já tedy nevím, možná že někdo, kdo opravdu neví, co s časem, bude jezdit někam takhle naslepo, aby pak třeba při prvním letném pohledu seznal, že něco takového nepřichází v úvahu (přičemž by se takovou informaci mohl klidně dozvědět z inzerátu a ani by na něj nereagoval a nepřipravoval o čas ani sebe, ani makléře ani prodávajícího.

A tak jsem milé paní odepsala, že bez podrobnějších informací, které jsem popsala v předchozím mailu, by mohlo být zbytečné na prohlídku chodit. Už se neozvala. Přitom se po několika dnech objevil na internetu původní inzerát doplněný o informace, které jsem chtěla vědět. Pokud je tedy v době, kdy se mnou komunikovala, ještě neměla, mohla mi aspoň později napsat, že už je zná a hodit odkaz na upravený inzerát. Ale ona nic. Klidně přišla o potencionálního zájemce (a k tomu potřeba dodat, že o mně neměla z naší komunikace žádné informace, takže mě nemohla odhadnout jako prcka, který beztak nebude mít žádný prachy a netřeba se s ním tedy zahazovat). Její smůla.

Aby to bylo genderově vyvážené, přidám historku ještě s panem makléřem, na jehož inzerát jsem rovněž zareagovala. Ten vypadal, aspoň na první telefonický poslech, o mnoho schopněji a sympatičtěji. Detailněji mi popisoval byt a jeho dispozice a rozplýval se při tom, jak je krásně slunný a jak je kolem nádherná příroda, cyklosteska a bůhvíjaké další úžasnosti.

Předběžně jsme se domluvili na prohlídce následující úterý nebo středu s tím, že se ještě dohodne s majitelkou bytu a podle toho termín zpřesníme. „Hned jí zavolám a za minutku se vám ozvu zpátky.“ Neozval se dva dny. Volal ve středu: „Tak já jenom volám, abych potvrdil ten dnešní termín.“ Na to já: „Ale my jsme se ještě na žádný termín nedohodli a já si mezitím na dnešek domluvila něco jiného.“ „Aha, dobře,“ na to on, „a v pátek byste mohla?“ Na to já trochu neochotně: „Mohla.“ Na to on: „dobře, tak já hned zavolám majitelce a za minutku se vám ozvu zpátky, jestli to platí.“ Samozřejmě, že se neozval. Volal v pátek. Klasika. „Tak já vám jenom volám, abych potvrdil ten dnešní termín.“ Na to já překvapeně a lehce naštvaně: „Ale my jsme se na žádném termínu nedomluvili. Ve středu jste řekl, že mi hned zavoláte a už jste se neozval.“ A abych se už vyhla dalšímu dobrodružství při dohadování se s ním, dodala jsem, ne zcela pravdivě: „my už stejně sehnali něco jiného“. A nazdar. :-)

Chápu, že toho měl třeba moc, a že kdybych byla nějaký supervážný zájemce, mohla bych se mu nakonec ozvat sama a připomenout se... ale přeci jen je to jeho práce a je za to placen, takže by mělo být v jeho zájmu snažit se mi něco prodat. A já, když vidím, takovýhle přístup, tak radši dám přednost někomu, kdo bude aspoň trochu předstírat, že jeho zákazník, jeho pán.

Takže dokecat, posvačit nektarinku, do pěti pošolíchat práci a pak hurá do realitky (kde jsou na nás hodní :-)) vyzvednout si podklady pro banku kvůli hypotéce.

Ještě že teď tak zvýšili věk odchodu do důchodu. Aspoň nemám ošklivý pocit, že budeme až do penze nechutně zadlužení. :-)