To je blbost! Uvidíte ty následky!

Výrok zedníka, který proslul svou zvláštností míchat si maltu vždycky sám, vyjadřuje dost často můj postoj ke světu a životním událostem. A právě z toho poněkud paradoxně vyplývá mé převládající pozitivní naladění. Očekávám nejhorší a věci dost často místo toho dopadnou jen špatně nebo dokonce i dobře, což mě vždy dokáže mile překvapit.

První pracovní půlden na nové pozici nevyústil v předem očekávanou katastrofu, společnost, kde jsem dělala minulé úterý recepční, se kupodivu nezhroutila (pakliže jsem způsobila vůbec nějaký průšvih, tak se na to za mého úřadování nepřišlo), budova i přilehlé okolí zůstalo nedotčeno a během mé přítomnosti nezemřel ani jeden zaměstnanec či klient (nebo jsem si toho alespoň v tom shonu nevšimla:-)). Nicméně neklesám na mysli, budu tam teď pracovat každé úterý, takže se mé černé představy ještě budou mít možnost naplnit a to dokonce několikanásobně.

Zato náš rozvrh na nový semestr katastrofické vize téměř naplnil. Už sama skutečnost, že nám ho vedení sdělilo pouhé dva pracovní dny před začátkem jeho platnosti, vysílala jasné signály o tom, jak se všichni vyučující všemožně snažili posouvat předměty na nejnemožnější hodiny - třikrát v týdnu máme pouze jednu přednášku od 13:20 do 15:00, což zdárně zabraňuje většině studentů docházet do zaměstnání (u nás není možné kombinované studium, takže velká část mých spolužáků ke škole ještě pracuje na plný úvazek) a všem ostatním způsobuje přinejmenším kopřivku vyvolanou nepříjemnými pocity až afekty, které vidina zbytečně zaplácnutých dní způsobuje...

Ale pak, když se dívám na ty širé rodné lány, na tu donekonečna se táhnoucí krajinu, na horizont v dáli, na tisíce hvězd na obloze... říkám si, jaký zázrak, že se nějakému holubovi podařilo vysrat se nám přesně na kliku od branky...