Proč nám vrže branka

Když jsme se přistěhovali do domečku Na Párkárně, nešlo si od první chvíle nevšimnout, respektive přeslechnout, že branka do zahrady při otvírání vrže. Vrže, a to hlasitě. Zprvu jsem to přičítala ne příliš pečlivé údržbě a promazávání jejich pantů. Majitelé domu a přilehlé poměrně velké zahrady mají jistě spoustu jiných starostí, než neustále pobíhat kolem plotu s olejničkou. Ale nakonec se ukázalo, že i v tomto případě platí ona duchovní poučka, že všechno na světě má nějaký význam...

A na tomto místě mi proto dovolte, abych vám představila mou velkou lásku, Týnušku. Týnuška je labradoří dáma v nejlepších letech, která za dobrého počasí pobývá na zahradě a většinou tam odpočívá ve své boudě (která je od branky za dvěma rohy, tudíž o příchodu jedince nelze se odtamtud dozvědět vizuálně). A hlídací pes to tedy rozhodně není.

Když přijdu domů, což nemohu udělat bez silného zavrzání branky, ozve se za chvíli ťap, ťap, ťap a před našim oknem, které máme kousek nad úrovní země, ukáže se Týnuška, jenž přišla zkontrolovat, kdo že to přišel domů. Hodíme řeč a neobejde se to ani bez skrz-oknového hlazení, kterého se Týna kňučením a strašně smutnýma očima dožaduje.

Jak jsem řekla, Týnuška není pes hlídací a její mírná povaha a vyšší věk způsobují, že bez těch brankových zvukových efektů bych se její návštěvy asi jen tak nedočkala... Každopádně, jako městské panelákové dítě, jehož celoživotní přání mít pejska (v kombinaci se zahradou, samozřejmě), zůstalo zatím nesplněno, bych v případě, že jednoho dne přeci jen někdo ty panty namaže, byla ochotna udělat i těch asi třicet kroků ke psí boudě, protože Týnuška za to rozhodně stojí. :-)