Pročekaný čtvrtek
Už jsem s tím trapná, ale naše škola si začala. Takže zas něco o ní. Dobrá zpráva je, že na naše školní zmatky si pomalu všichni spolužáci zvykají, dokonce i ti, kteří dříve studovali na spořádaných, jednoznačných pravidel a logiky držících se školách. Co do nedávna vzbuzovalo zlost, rozhořčení a překvapení, vyvolává teď již jen chápavý úsměv či žertovnou poznámku. Škola nás učí pro život. Učíme se, že v životě přijdou mnohé téměř bezvýchodné situace, které jdou řešit akorát tak, že si z nich člověk dělá srandu, nic jiného mu totiž nezbyde.
Humor bylo taky to jediné, na co jsme se ve čtvrtek vzmohli. Dopoledne nám přišel e-mail, že přednáška, která podle DEFINITIVNÍHO rozvrhu má začínat ve tři, bude začínat už od půl třetí. Dobře. Vzhledem k tomu, že minule se přednášející neobtěžoval dostavit, předpokládali jsme, že když se od tohoto týdne přednáška přesouvá o půl hodiny, přesouvá se z popudu tohoto vyučujícího a nehodlal-li by opět přijít, nezabýval by se nějakým přesouváním. A tak jsme se do školy v uvedený čas dostavili v poměrně hojném množství (ostatně, ze zkušenosti z předchozího roku jsme věděli, že se doc. Malíř nebude s námi zahazovat příliš často - někteří spolužáci ho dokonce loni nezastihli ve škole ani jednou a domnívali se proto, že je vlastně něco jako Yetti, že ve skutečnosti vůbec neexistuje a jen takovou pověrou - a chtěli jsme si ho tedy aspoň jednou prohlédnout.
Doc. Malíř se - světe div se - skutečně dostavil. Představil se (evidentně neměl potuchy, že nás loni už učil... no i když vlastně prakticky neučil...), řekl, jakým dvěma autorům se budeme věnovat (z čehož vyplynulo, že budem probírat to, co jsme probírali - pardon, totiž: měli probírat loni), rozloučil se a odešel. Prosím? Kvůli tomu jsme se tahali do školy ještě o půl hodiny dřív, než normálně? Čili teď čekat na "přednášku" doc. Bubáka místo hodiny a půl dokonce dvě hodiny a pak si vyslechnout asi patnáct minut výkladu proložených patnácti minutami keců zcela mimo mísu? Ano. I když na obhajobu doc. Bubáka je třeba říci, že už asi nějak vyměk', protože snad zcela upustil od šovinistických vtípků, většinou jen něco naznačí a pak praví, že radši nic, že"...by tady mohly bejt nějaký feministky." Asi už ho nějaká konečně zmlátila nebo co... :-)
A tak jsme si ještě hodinku počkali na Psychoanalýzu, protože jsme ji beztak už všichni nutně potřebovali, a byli jsme neskonale vděční, že nám zas konečně někdo přednáší o tom, o čem má a po téměř celý čas, který je k tomu vymezen. Vivat Mgr. Skřítek!
A tak nás naše škola učí. Učí nás, krom toho vybodnout se na věci, které nemůžeme ovlivnit a nedělat si z nich zbytečně hlavu a toho, že v životě budeme umět vypořádávat se s všelijakými zmatky a byrokracií, taky trpělivosti. Čekat, čekat a zase čekat. A taky si vytváříme představu, že pokud nám v životě bude stačit průměrný plat, ale hlavně abychom nemuseli skoro nic dělat, měli bychom se vrhnout do školství. Tedy do toho nejvyššího. Vždyť v kterém jiném zaměstnání můžete deset minut po příchodu říct: "Hele, mě už to dneska nebaví, končím a jdu domů," místo náplně práce jen tak povykládat druhým, jaké filmy jste v poslední době viděli a které herečky se vám líbí, nebo do té práce rovnou a zcela bez omlouvání prostě nepřijít?
2 komentáře:
ja zacinam zcela vazne premyslet, ze do skolstvi opravdu pujdu... mam pocit, ze se nikde jinde snad ani neuplatnim :(
Při čtení tohoto článku jsem zpočátku přemýšlela, o které škole je tu psáno a jestli to náhodou není ta, kterou jsem navštěvovala já. Ale pak mi došlo, jak naivní jsem, protože tyto popisy zcela jistě sedí na většinu ústavů tohoto typu :o) To naše nejmenovaná škola nám dělala také zajímavé psí kusy. Přednášející nechodili na přednášky, pak občas přišli na jednu přednášku přednášející dva a na chodbě za zavřenými dveřmi se dohadovali, kdo že to má tady dneska přednášet. Studijní oddělení bylo kapitolou samo o sobě. Udělovalo nám pokyny protichůdné od těch, které nám udělilo před týdnem, ztrácelo naše dokumenty a žádalo je po nás znovu. Organizace státnic byla ... no, ona to vlastně nebyla "organizace", protože pokud by být měla, musela by býti organizovaná. Do poslední chvíle jsme nevěděli, zda budeme mít státnici jen ústní, nebo také písemnou a jestli se tedy máme učit těch 360 otázek na písemné, co jsou vyvěšené na webu. Děkan totiž rozhodl, že písemné u státnic nebudou, ale vedoucí katedry to ignoroval a na písemných trval. Část přednášejících nás uklidňovala, že písemné nebudou a že nakonec vedoucí katedry couvne, no bohužel pro některé spolužáky, kteří se skutečně na písemné ani nekoukli, necouvnul. A aby toho nebylo málo, 3 dny (slovy TŘI) před státnicí jsme náhodou na webu zjistili, že změnili seznam otázek na státnici. Některé vypustili, některé přeformulovali a asi 34 nových přidali ! A vše to jako třešnička na dortu završila promoce, kdy nám termín jejího konání oznámili týden předem (berte si takto na rychlo dovolenou z práce a obvolávejte příbuzné a známé, ať všeho nechají a vyrazí na ten slavný den !). Současně nám napsali částku, kterou máme zaplatit za organizaci promoce a za vystavení diplomu, za tři dny přišel další papír, že poplatek za promoci se vybírat nebude (já už ho měla zaplacený) a v den promoce oznámili spolužákům, kteří nezaplatili poplatek, že nebudou k promoci připuštěni (čímž nastal sprint do nejbližší banky a zpátky, aby mohli odpromovat a stihli zahájení tohoto slavnostního aktu, neboť jinak by tam už nebyli vpuštěni). A po tomto všem, když jsme stáli na promoci a poslouchali toho chlápka, kterého jsme jaktěživ neviděli, jak vykládá něco o alma máter a o tom, jak bude na školu v dobrém vzpomínat a chránit její dobré jméno, nevěděla jsem, zda mám vzteky plakat, nebo se smát.
Teď už je to za mnou, no a v práci ... to je na další komentář tohoto v tomto duchu :o/
Ahoj Renáta :o)
Okomentovat