Stěhování

Aby to nebylo příliš fádní, Malenka se zase přestěhovala. Bydlí teď na téhle adrese. Přijďte pobejt.

Celý článek

Mikuláš a druhá adventní neděle

Letošního Mikuláše jsem měla opravdu pestrého - místo většiny pracovní doby baby-sitting a navečer u nás doma kolaudační párty. Zároveň to ale bylo letos proprvé - kam až moje paměť sahá - kdy jsem neviděla jediného Mikuláše, anděla ani čerta. I když vlastně...

Mikulášský den pro mě začal v 5:45, kdy mě budík krutě vytrhl z blažené nicoty a já vyrazila na sedmou do práce na angličtinu (chudáček Elfík šel zcela dobrovolně se mnou a do své práce). Byla jsem ráda, že jsem hned po zahájení hodiny zjistila, že nejsem jediná, kdo i v tak pokročilém věku drží tenhle předvánoční svátek. Jeden kolega, který vždycky všechno hrozně fláká, přišel nejen včas (a dost na tom, že přišel vůbec), ale dokonce měl i domácí úkol, z čehož jasně vyplývalo, že má obavy, aby ho večer neodnesl čert.

Dopoledne pak do práce dorazila kolegyně, která je na mateřské s dvouletou holčičkou, a tak jsme dělaly chůvičky, aby mohla něco projednat se šéfem. Hlídat dítě, na tom nic není, to je jasná věc. Ale asi tak po deseti minutách jsme vyčerpaly všechny aktivity, kterými je možno caparta zabavit a že máme všichni vysokou školu, nám nebylo nic platné :-), a tak jsme se aspoň snažily nějak zaplnit mezery mezi výmluvnými otázkami "Máma?" a našimi odpověďmi "Za chviličku přijde."

Pak jsme s kolegyňkou a její holčičkou zašly na oběd a někde mezi jídelním stolem a dětským koutkem vyšlo najevo, že tenhle andílek s prstýnky blond vlásků umí být taky čertíkem (a jsme u toho). :-) I když je fakt, že trávit půl dne s nudnýma tetkama, jejichž vrchol invence spočívá v tom, že vás točí dokola na kancelářské židli a nechávají vás datlovat do klávesnice (a potom se ještě rozčilujou, co že jste jim to smazali), a pak ještě koukat, jak se futrujou knedlem-vepřem-zelem, musí rozmrzet snad každého.

No a po práci honem domů a chystat jednohubky a další pohoštění pro návštěvu. Sice jsme nakonec byli jen čtyři místo maximálního možného počtu sedm, ale zas jsme se takhle aspoň vešli všichni na pohovku a nemuseli si tak závidět lepšího fleka. Zbylé pozvané avšak nepřišlé přivítáme na separátní párty! :-)

Akce proběhla v důstojném duchu, takže následujícího dne nebylo potřeba odstraňovat žádné následky bujarých oslav, dokonce i špinavého nádobí bylo nějak podezřele málo (a to bude možná tím, že máme nádobí všeobecně málo :-)). Tuto skutečnost jsme se pak během víkendu snažili vykompenzovat a jako dárek od rodičů jsme si po velkém snažení pořídili formy na pečení, nějaké skleničky a sadu talířů a misek (celkem tak 10-15 kilo :-)). Takže být italská domácnost, konečně budeme mít po sobě co házet. ;-)

Pak už jsme znavení jen padli na kanape, zapálili druhou svíčku na adventním věnci a doufali, že ani tento týden nezakončíme požárem.

Celý článek

Adventní odříkání

Doba předvánoční má být dobou skromnosti, odříkání a usebrání. To je fikané jak ve sféře duchovní, tak v té světské, neb když to vezmete čistě materiálně, tak když budu měsíc držet půst, nebo přinejmenším budu na Štědrý den až do večera hladovět, přijde mi pak skoro každá šlichta jako výborné slavnostní pohoštění. ;-)

Letos jsem to vzala tak nějak za opačný konec, a to jak v hojnosti jídla, tak také v hojnosti alkoholu. Byvše téměř abstinentka, nasaju během tohoto adventu - jedna kolaudační oslava za námi, jedna před námi, na obzoru promoce, firemní večírek, besídka a oslava svátku + minulý a tento týden jeden sraz s vedoucím diplomky, jeden se spolužáky a včera oslava jednoho kolegy z práce (popíjet v pracovní době a následně večer doma mýt podlahy po dělnících a plácat těsto na zázvorky a přitom to všechno činění těla pozorovat s malým odstupem a tedy pocitem, že to dělá spíš někdo jiný než vy, má své kouzlo :-)) - víc než za celý rok.

Pro ty, kdo mi už pomalu rezervují místo v protialkoholní léčebně, doplním, že můj chlastací rekord z těchto výše uvedených dní jsou dva svařáky, neb bez tréninku mi stačí málo, takže - alespoň prozatím - netřeba nade mnou lámat hůl. :-P

A vůbec celý tento článek by nevznikl, kdybych dnes neabsolvovala tříchodový oběd zahájený aperitivem a zakončený čokoládovým dortem se šlehačkou, a nenastala by tak akutní potřeba za každou cenu se do konce pracovní doby udržet v jakés takés duševní aktivitě, abych tu v zápětí hlasitě nechrápala s hlavou opřenou o klávesnici (šéf sedí hned ve vedlejší kanceláři a zdi jsou tenké).

No a mezi vším tím hýřením naštěstí nacházím čas i na shánění dárků, takže co zbývá hlavně pořídit, jsou dárky, které pak sami dostaneme od rodičů. :-) Dnes budu péct zázvorky, příští víkend perníčky a slepované ořechy a krátce před Vánoci splácám ještě pár druhů relativně zdravého cukroví a atmoška bude jak hrom.8-)

Celý článek

První adventní neděle

Poslední předadventní sobotu jsem si pořídila festovní bolest v krku a k tomu decentní (rozuměj zvýšenou) teplotu, v důsledku čehož mi chvílemi nebylo úplně nejlíp, a tak jsme aktivity out- i indoorové omezili o víkendu na minimum.

Mezi několik málo zpestření patřilo pojídání výborné tvarohové štóly, kterou nám rodiče v sobotu dovezli od prarodičů, a - pro Elfíka a tátu - vyměňování jmenovky na zvoncích u vchodových dveří (co tam venku v zimě dělali tak dlouho, jsem pochopila, když mi po návratu sdělili, že systém je vymyšlen tak sofistikovaně, že po sundání krytky štítků na zvoncích vypadnou ven všechny jmenovky... takže bůhví, k jakým škatulatům teď došlo, i když pánové tvrdili, že vrátili všechna jména, kam patří) a dopravování po Praze 2,70 m dlouhé přechodové lišty lino-koberec (k tomu dodám, že lišta je neohebná, takže ji nejde stočit a cpěte se s takovou nádherou do MHD... a to, že se po složité přepravě nakonec ukázalo, že to nebyla lišta lino-koberec, ale koberec-koberec, tedy pro naše účely téměř nepoužitelná, snad už ani dodávat nebudu).

V neděli jsem se vzchopila k vyšampónování koberce v obýváku, jehož světlé tóny téměř zanikly následkem toho, jak jsme nam něm od přistěhování neustále skladovali a hlavně neustále posunovali nejrůznější (ale všechny bez výjimky zašpiněné nebo zaprášené) kartónové krabice. Teď už nás moc skladování a posunování krabic v budoucnu nečeká, takže bylo konečně smysluplné dát si tu práci a navrátit koberci barvu, kterou měl naposledy před dvěma měsíci. Navíc nás v pátek čeká oficiální kolaudace bytu s kamarády, takže je vhodné, aby byl byt v takovém stavu, aby návštěva v šoku neutekla hned po letmém shlédnutí jeho útrob.

Odpoledne jsme krátce jukli na vánoční trhy, abychom za běhu ukořistili adventní věnec a zase šupky dupky do tepla. A večer poprvé v životě ve svém vlastním bytě na svém vlastním adventním věnci zapálit svou první adventní svíčku. Na první požár zatím nedošlo, hurá!

Do prvního adventního pracovního dne jsem se prospala s několika přestávkami na záchvaty kašle, ale jinak v celkem dobrém stavu psychickém i fyzickém dočkala se přestávky na oběd a naplněná svíčkovou s knedlíkem vyrazila nakoupit některé propriety na vánoční pečení - mj. mandle, pomerančovou kůru, Heru, čokoládu na vaření a sušené datle. Odpolední pracovně-vánoční atmošku chtěla jsem vylepšit zakoupením čaje "Švestky s vanilkou a se skořicí", avšak po degustaci nutno říct, že jde o něm v pozitivním smyslu použít pouze známý reklamní slogan "voní hezky". :-P

Celý článek

Úkole rostó, sódruzi, a my rosteme s něma

Výhodou spolupráce s bodrými postaršími pány je zásobárna hlášek z dob dávno minulých. Koneckonců ve firmě, kde se posuzuje, na kolik procent plníme plán, to není až zas tak mimo mísu. ;-) Nicméně v tomto případě jde o pregnantní vyjádření i pro sféru soukromého života.

Poněvadž úkole, které je potřeba splnit v souvislosti s vybavováním našeho příbytku některé papírování a další úkony s tím spojené, rostó a my už z toho asi vyrosteme s něma. :-)

Ale není na místě si stěžovat. Díky tomu, že poslední měsíc každý volný den a téměř každou volnou chvíli sháníme, zařizujeme, montujeme, uklízíme a hlavně chodíme plnit kontejnery na tříděný i směsný odpad (v životě mi pod rukama neprošlo tolik kartonových krabic, polystyrenu a igelitových pytlů), dá už se snad celkem objektivně definovat naše obydlí jako domov. A dospěla jsem k závěru, že domov, kromě samozřejmě členů domácnosti, dělá hlavně vybavená kuchyň a pohovka v obýváku. Vůbec nechápu, jak jsme mohli být dva roky bez trouby a gauče na lenošení ... a bez knihovny.

Dnes nám odpoledne dovezli snad poslední velký kus nábytku, který bude potřeba složitěji montovat (i když po tolika skříních z Ikei a pár věcech ze Sconta, kde se s návody téměř nebo vůbec neobtěžují, se dá říct, že jsme téměř přeborníci v sestavování nábytku prakticky z čehokoli a s jakýmkoli počtem chybějících součástek) a pak už zbyde "jen" ten neustále se prodlužující seznam takových serepetiček, jako jsou různé hřebíky a šroubky, lišty, plechy, lustry, štětky na mytí záchodu, barové stoličky a tak. :-)

Tudíž se domnívám, že bychom mohli letošní Vánoce strávit v poměrně důstojných podmínkách. Už se začínám porozhlížet po nějakých těch dekoracích, osnuji plány, jak by to všechno mohlo probíhat a vůbec nejvíc ze všeho se těším, až si budu ve vlastní troubě péct vlastní cukroví, ale ještě předtím musím stihnout kaštany a jablíčka se skořicí a brusinkami...

S příhlédnutím k tomu se současné a nadcházející dlouhé období sychravých, studených a blátivo-plýskanicových dní jeví jako celkem k přežití. :-)

Celý článek

Můj soused zabiják

Když jsme začali shánět vlastní byt, bylo jedním z hlavních kritérií, že to nesmí být někde v paneláku nebo prostě ve velkém domě s mnoha byty, kde je člověk jako kapka v moři a hlavně kde slyší přes zeď každé sousedovo slovo a ví o každém jeho pohybu.

A tak jsme si vybrali byt ve třípatrovém cihlovém době, kde je v každém ze tří vchodů nějakých osm bytů, na relativně klidném místě a se spoustou zeleně kolem.

Jak moc detailně ve třetím patře slyšíme každý příchod a odchod kohokoli do a z domu, o tom mluvit nebudu, protože se to dá přičíst na vrub tomu, že momentálně nemáme na vchodových dveřích těsnění ani vnitřní polstrování (ježto jsme ho kvůli neuvěřitelnému nasáknutí cigaretovým smradem museli strhnout). K tomu se vrátíme, teprve až nám někdy příští týden budou dělat dveře nové a ukáže se, že tím to nebylo. :-)

Za zmínku ale stojí to, jak nás někdy v sobotu dopoledne překvapilo, že někdo u nás v obýváku brnká na klavír. Kdybychom nějaký klavír opravdu měli, tak by nás to dokonce nejspíš i dost vyděsilo, ale takhle nám poměrně rychle došlo, že to je jenom tak hlasitě slyšet z vedlejšího bytu.

Po počátečním překvapení mi to přišlo docela roztomilé – nějaké malé dítě se učí hrát, říkala jsem si. Ale pak to brnkání začal doprovázet taky mužský pseudooperní hlas, což ze začátku působilo docela komicky, ale třetí den, kdy původce těchto nelibých zvuků začal se svým počínáním v půl sedmé ráno, dospěla jsem už po několikáté ve svém životě k závěru, že vražda nemusí v některých situacích být až tak úplně nemorální.

Nechci to zakřiknout, ale od toho dne už je klid. Buďto to bylo nějaké jednorázové intenzivní cvičení našeho souseda rádoby-Pavarottiho před vystoupením, nebo to mé přemítání o morálních a nemorálních činech někdo vyřešil za mě a zrealizoval. :-)

Celý článek