Obnažený Mánes

Geometrii nahoty jsem stihla na poslední chvíli. Tedy ta moje by snad ještě chvíli počkala, ale ta Pavla Brunclíka byla zřejmě příliš cudná, aby se v pražském Mánesu veřejně odhalovala déle než měsíc...

A že jsem ji s vyplazeným jazykem pár dni před definitivní zavíračkou stihla, jsem byla nakonec opravdu ráda. Velké černobílé fotografie. Oslava lidského těla bez zbytečných vulgarit, zachycení lehkosti a ladnosti pohybu...

Jen jsem se nedokázala ubránit úvahám o tom, co se asi pózujícím baleťákům při focení honilo hlavou. Jak moc asi proklínali bláznivého fotografa, který si usmyslí, že je bude svým objektivem zachycovat v téměř neuskutečnitelných pozicích a aby toho nebylo málo, tak ještě úplně nahaté? "Postavte se na uši, partnerka si zauzluje ruce,hodí si je přes rameno a bude vám balancovat na malíčku u nohy. Tak a teď držte bez pohnutí, hlavně přirozený a uvolněný výraz... a chvíli takhle počkejte, jen si dojdu dát do foťáku nový film." :-)

Celý článek

Na Plzeň, Vávro, na Plzeň!

A ne pouze na Plzeň, nýbrž až za Plzeň směřovala naše cesta. Cílem našeho putování staly se lázně Konstantinovy. Přiznám se, že jsem o existenci tohoto letoviska neměla do té doby ani zdání a teď si říkám, jak jsem jen v této nevědomosti mohla téměř čtvrtstoletí žít.

Obec Konstantinovy lázně – a to je třeba přiznat – je zapadákov žijící ze skrovného počtu lázeňských hostů věku obvykle důchodového a občanství německého. O nějaký obchod narazíte jen stěží, pouze tři restaurace (z toho jedna by toto označení neměla nést ani jako eufemismus a to ještě taktně opomíjím její obsluhu v podobě mentálně zaostalé či důkladně sjeté slečny, ale za tu výbornou dršťkovku čert to všechno vem) vaří přes oběd, lázeňská kolonáda je asi dvacet metrů dlouhá vydlážděná cestička a pokud zrovna na letní scéně nevyhrává dechovková kapela, nepotkáte venku v žádnou denní ani noční dobu víc než pět lidí.

Ale ta okolní příroda a památky opravdu stojí zato! Majitel našeho hotelu nám zapůjčil průvodce po kraji s vyznačenými turistickými trasami a popsanými zajímavostmi a nám se podařilo v různých modifikacích shlédnout snad všechno, co se dalo.

Krajina je tam sympaticky mírně vlnitá a každou chvíli můžete potkat jiný typ vegetace, díky čemuž nemáte na výletě nikdy pocit jednotvárnosti a pokud jste navíc z velkoměsta, neustále budete s úžasem hledět na krávy různých barev, koně, šneky, žáby, roztodivné motýly či hady a možná vás překvapí, že maliny, ostružiny a jahody se nevyrábí v plastových vaničkách v továrně, ale že rostou na keříčcích a vy si je můžete sami natrhat a sníst.

A pak je tu spousta historických památek; haranti nezapomenou navštívit Horní a Dolní Polžice a krásný barokní zámek v Bezdružicích, ve kterém se dnes nachází muzeum skla, a téměř každý kopeček v okolí zdobí zřícenina nějakého hradu.

Pokud máte rádi aktivní dovolenou (po Konstantinolázeňsku se dá taky fajn jezdit na kolech a dají se tam i vypůjčit) a netrváte při ní na čilém společenském a nočním životě, vydejte se po Malenčiných stopách. A pokud si mohu dovolit malou propagandu, tak hotel Jitřenka je tím místem, kde se snoubí laskavost rodinného podniku s kvalitou ubytování i stravování a uměřeností cen. Pokud vás ani toto zatím nepřesvědčilo, mrkněte na fotky na Flickru (odkaz ve spodní části levého sloupce). :-)

Celý článek

Vzlétáme do vesmíru!

Přesně takový jsem měla pocit, když jsme zkoušeli novou pračku, kterou nám v pondělí přivezli.

Postup v návodu byl, jak už to bývá, zavádějící. To, že je zvolený program bez ždímání, totiž neznamenalo, že při něm pračka nebude normálně ždímat, ale že si ho má člověk ručně vypnout... A protože pračka prala naprázdno, aby se před používáním vyčistila, a protože stála na dlaždičkách, začaly se při nechtěném ždímání dít věci ne nepodobné startu raketoplánu.

Přesto, že jsme pračku usilovně drželi dva, skákala a klepala se jako šílená a to po dobu téměř nekonečně dlouhou a za značného hrůzyplného zvukového doprovodu. Pozitivní na tom je, že po této zkušenosti se nemusíme obávat zemětřesení přinejmenším do 7. stupně Richterovy škály, neboť bylo ověřeno, že náš dům má skutečně pevné základy. Chvíle, kdy bude nutné nějaké prádlo ždímat, se opravdu děsím.

Jo a zítra sice neodlétám do vesmíru, ale odjíždím na týden na dovolenou, tak zatím ahoj!

Celý článek

Takhle vypadá feministka

...četla jsem včera nápis na tričku přes hrudníček jedné dámy. Je celkem moudré dát o sobě takto předem vědět, aby bylo hned jasno a při náhodném zapředení konverzace nedošlo k nepříjemnému konfliktu. Víc takových triček! Jdete si po ulici, všimnete si, že proti vám kráčí "Takhle vypadá blbec", okamžitě si přejdete na druhý chodník a to nejhorší, co může člověka potkat, totiž srážka s výše zmíněným, je zažehnáno.

Na feministky zato rozhodně nevypadaly dvě jiné dámy, které v posledních dnech rovněž zaujaly mou pozornost. První z nich, mladičkou štíhlou dívenku v tak kratičké a poměrně široké sukni, která se jen marně snažila zakrývat to, co by ve slušné společnosti mělo zůstat většině lidí utajeno, sledovala jsem při přecházení rušné křižovatky. Krátkost dívčiny sukně důstojně vyvažovala délka podpatků. I kdyby byla dívka akrobatka, stěží mohla v takovémto obutí kráčet jinak, než že každým pohybem velmi reálně hrozilo její zřícení k zemi. Tím více mě zaujala její smělost pustit se po kočičích hlavách (!) přes rušnou a širokou křižovatku na červenou (!!). Možná, že chtěla dobrovolně ukončit své utrpení pod bičem posledních módních výstřelků.

Druhá z dam, která pohoršila mou lehce staromódní duši, byla oděna podobně - upnuté tričko a kratičká sukně. Na tom by nebylo celkem nic zvláštního, kdyby ona dáma nebyla ve věku předdůchodovém a rozměrech přinejmenším plnoštíhlých. Samozřejmě, že byla také náležitě zmalována... A já se znovu ptám, co lidi vede k tomuto úmyslnému sebezohyzďování? Mám-li na to postavu a nechci-li ostatním ponechat alespoň malý prostor pro fantazijní představy, ať si chodím třeba úplně hanbatá. Ale mám-li evidentní nedostatky, které však lze vhodným oděním zcela nebo aspoň částečně zakrýt, má smysl oblékat se podle nejnovějších trendů? Nu, pokud mi stačí vzbudit svým zjevem pozornost okolí, pak ano, protože staré tlusté zmalované v minišatech si všimnou skutečně všichni. Decentně oblečená a případně nalíčená žena nejlepších let však takové pozdvižení bezpochyby nezpůsobí.

Ale co, noste si, co chcete, mám se aspoň nad čím pohoršovat, případně čím se bavit a o čem psát. Koneckonců, jak praví klasik: "I špatný příklad je příkladem."

Tímto zdravím Helenku Vondráčkovou!

Celý článek

Kterak byla Malenka proprána bulvárem

Bylo to praní nekonečně dlouhé a ubíjející, ale nakonec z něj vypadla Malenka čistá a jako nová.

To bylo tak: vzhledem k oboru, který studuji, hodilo se najít si nějakou praxi v některém médiu. A nebuďme troškaři, takže radši rovnou v nějakém massmédiu. O vhodné nabídky nezakopávaje, vydala jsem se po cestě známostí. Jeden takový známý přislíbil, že pro mě požadovanou praxi sežene.

I stalo se a po drobných připomínáních a dolaďování požadavků, ozval se nakonec onen známý s tím, že pro mě něco sehnal. "A nevadí, že to bude v bulváru?" Nuž lepší bulvár v hrsti, než seriózní deník na střeše, nehledě k tomu, že darovanému koni na počestné úmysly informovat veřejnost nehleď.

Tak jo. Dostala jsem kontakt na jednoho redaktora, který mi měl dohodnout schůzku s Velkým šéfem. Schůzka byla dohodnuta na další týden. Dojela jsem do Velkých Prdelkovic, kde Bulvár sídlí. Sešla jsem se s Velkým šéfem a nastínila jsem mu své požadavky. A on hned, že se jim to vlastně hodí, protože na oddělení, kam jsem chtěla, mají zrovna málo lidí, takže to bude prospěšné pro obě strany. Bezva. A ať přijdu za dva týdny a dohodnem podrobnosti.

Za dva týdny jsem tedy opět dojela do Velkých Prdelkovic a ohlásila se na recepci. "Pan Velký šéf má zrovna poradu u Ještě většího šéfa, tak se tady zatím posaďte, oni si pro vás pak přijdou." A tak jsem se posadila a čekala. A čekala a čekala. Po hodině a půl mě přišla vyzvednout nějaká paní. Jak jsem vyrozuměla z kontextu, odvedla mě nikoli za Velkým šéfem, ale rovnou za Šéfovou toho oddělení, kam jsem měla nastoupit. "Jó, ona je Šéfová zrovna na obědě, tak se tu chvilku posaďte, je tu do dvaceti minut."

Hmm... a tak jsem čekala a čekala. Další hodina a půl. Jistě si říkáte, proč jsem už dávno neodešla. Přátelé, měla jsem, ale to jsem pořád ještě nevěděla, jak to všechno dopadne a nechtělo se mi znovu třeba následující den se trmácet do Velkých Prdelkovic, kam oko řidiče MHD pohlédne jen skutečně zřídka.

Konečně se dostavila Šéfová, která mi následně sdělila, že na to místo dávno někoho mají, což pan Velký šéf nevěděl (?!). Kdybych prý chtěla, můžu tam dělat aspoň zadarmo (???!!!).

Nenutno snad dodávat, že jsem tímto smysluprostým a bezvýsledným počínáním zabila celkem tři týdny, po které jsem mohla už dávno někde pracovat (a nechat se vykořisťovat). Ať mi Velký šéf, Bulvár a obzvlášť Velké Prdelkovice políbí zadek. Šéfová nemusí, ta o ničem předtím nevěděla, byla totiž dva týdny na dovolené. A slečna recepční taky ne, ta byla na mě hodná a projevila soucit. Jí i mě je pro Bulvár škoda!

Poznámka: během psaní tohoto příspěvku mi patrně uniklo několik skvělých pracovních příležitostí a proto musím další dny trávit odporným užíváním si nicnedělání a volnočasovými aktivitami. Fuj! :-P

Celý článek

Narozeninově

Přesto, že bych mohla své rodiče podezřívat z lecčeho, patrně ale ne z toho, že mi v mém životě chtěli upřít jakoukoli samostatnou oslavu některého z významných dní člověka v roce. Svátek na Vánoce... ehm... tatínkovi se zdálo vhodné dodržovat jmenné tradice v rodině. A jako odměnu za toto chválihodné počínání přinesla mě vrána téměř na jeho narozeniny. Jen o tři dny se předběhla, respektive předletěla...

No a o Elfíkovi, který se narodil 364 dní přede mnou, ani nemluvě. :-)

Uspořádalo se tedy hromadné slavení, které tak nějak zabralo nejen víkend, ale i přilehlé sváteční dny. Neslo se ve znamení hojnosti dobrého jídla, což podtrženo a sečteno může v důsledcích způsobovat chmurné pocity toho, že je teď člověk nejen starej, ale taky tlustej. :-)

Za zmínku stojí obzvláště dědečkovo kuře alá kohout na víně s rajčatovou omáčkou se žampióny a olivami. Toto jídlo dědeček, podle svých slov, nejprve sám vymyslel a praktikoval, načež tento recept nalezl v jedné z kuchařek, kterou měl léta doma. :-)

Toto jídlo, které spadá do francouzské kuchyně, bylo pak následujícího dne vyváženo kulinářskými hody mexickými, za nimiž jsme vyrazili do restaurace Hombre del mundo. Pochutnala jsem si na vepřové panence se sušenými švestkami a uzenými chipotles papričkami doplněné o brambory pečené v alobalu se zakysanou smetánkou. Třešničkou na žroutově dortu pak byla čokoládová pěna podávaná v čokoládovém košíčku a s višněmi macerovanými v koňaku. Kapučínko a pak už jen puknout. :-) Až mi tak přibližně za rok trošku vytráví, chci zas. :-P

Celý článek