Pročekaný čtvrtek

Už jsem s tím trapná, ale naše škola si začala. Takže zas něco o ní. Dobrá zpráva je, že na naše školní zmatky si pomalu všichni spolužáci zvykají, dokonce i ti, kteří dříve studovali na spořádaných, jednoznačných pravidel a logiky držících se školách. Co do nedávna vzbuzovalo zlost, rozhořčení a překvapení, vyvolává teď již jen chápavý úsměv či žertovnou poznámku. Škola nás učí pro život. Učíme se, že v životě přijdou mnohé téměř bezvýchodné situace, které jdou řešit akorát tak, že si z nich člověk dělá srandu, nic jiného mu totiž nezbyde.

Humor bylo taky to jediné, na co jsme se ve čtvrtek vzmohli. Dopoledne nám přišel e-mail, že přednáška, která podle DEFINITIVNÍHO rozvrhu má začínat ve tři, bude začínat už od půl třetí. Dobře. Vzhledem k tomu, že minule se přednášející neobtěžoval dostavit, předpokládali jsme, že když se od tohoto týdne přednáška přesouvá o půl hodiny, přesouvá se z popudu tohoto vyučujícího a nehodlal-li by opět přijít, nezabýval by se nějakým přesouváním. A tak jsme se do školy v uvedený čas dostavili v poměrně hojném množství (ostatně, ze zkušenosti z předchozího roku jsme věděli, že se doc. Malíř nebude s námi zahazovat příliš často - někteří spolužáci ho dokonce loni nezastihli ve škole ani jednou a domnívali se proto, že je vlastně něco jako Yetti, že ve skutečnosti vůbec neexistuje a jen takovou pověrou - a chtěli jsme si ho tedy aspoň jednou prohlédnout.

Doc. Malíř se - světe div se - skutečně dostavil. Představil se (evidentně neměl potuchy, že nás loni už učil... no i když vlastně prakticky neučil...), řekl, jakým dvěma autorům se budeme věnovat (z čehož vyplynulo, že budem probírat to, co jsme probírali - pardon, totiž: měli probírat loni), rozloučil se a odešel. Prosím? Kvůli tomu jsme se tahali do školy ještě o půl hodiny dřív, než normálně? Čili teď čekat na "přednášku" doc. Bubáka místo hodiny a půl dokonce dvě hodiny a pak si vyslechnout asi patnáct minut výkladu proložených patnácti minutami keců zcela mimo mísu? Ano. I když na obhajobu doc. Bubáka je třeba říci, že už asi nějak vyměk', protože snad zcela upustil od šovinistických vtípků, většinou jen něco naznačí a pak praví, že radši nic, že"...by tady mohly bejt nějaký feministky." Asi už ho nějaká konečně zmlátila nebo co... :-)

A tak jsme si ještě hodinku počkali na Psychoanalýzu, protože jsme ji beztak už všichni nutně potřebovali, a byli jsme neskonale vděční, že nám zas konečně někdo přednáší o tom, o čem má a po téměř celý čas, který je k tomu vymezen. Vivat Mgr. Skřítek!

A tak nás naše škola učí. Učí nás, krom toho vybodnout se na věci, které nemůžeme ovlivnit a nedělat si z nich zbytečně hlavu a toho, že v životě budeme umět vypořádávat se s všelijakými zmatky a byrokracií, taky trpělivosti. Čekat, čekat a zase čekat. A taky si vytváříme představu, že pokud nám v životě bude stačit průměrný plat, ale hlavně abychom nemuseli skoro nic dělat, měli bychom se vrhnout do školství. Tedy do toho nejvyššího. Vždyť v kterém jiném zaměstnání můžete deset minut po příchodu říct: "Hele, mě už to dneska nebaví, končím a jdu domů," místo náplně práce jen tak povykládat druhým, jaké filmy jste v poslední době viděli a které herečky se vám líbí, nebo do té práce rovnou a zcela bez omlouvání prostě nepřijít?

Celý článek

Jak se žije u blbejch na dvorečku

Odkud vzniklo úsloví "jak u blbejch na dvorečku", které se přinejmenším v naší rodině celkem hojně užívá, netuším. Ale kdyby se mě někdo zeptal, co si pod ním má představit, řekla bych mu, ať si na mém blogu přečte o dění na naší fakultě a pochopí okamžitě.

Jinými slovy - stále vše při starém. Vlastně už je dost fádní o tom pořád psát. Takže jen uvedu, jak probíhala přednáška v prvním týdnu sedmá a poslední. Za asi dvacet minut nám přednášející řekl, co budeme probírat a předestřel nám seznam knih, které si můžeme vybrat na referáty. Pak jsme šli domů. Doplním, že přednáška měla být tříhodinová...

Opět nám byl poněkud pozměněn rozvrh, který byl už před asi třemi změnami "rozvrhem definitivním". A jedna přednáška, která byla původně prezentována jako povinná (přesto, že má v kódu předmětu uvedeno, že je volitelná a která má limit 15 lidí, ačkoli nás je v oboru kolem třiceti) a následně jako nepovinná, bude přeci jen nakonec možná povinná...

Zjistila jsem, že za tu dobu, co chodím do školní budovy, která předtím bývala školkou (a má tedy celkem jen tři malé třídičky... a taky bohužel jen jeden záchod pro všechny:-/), a kde nás na přednáškách - pokud už se nějaké konají - obvykle bývá tak kolem sedmi, mám docela fóbii z většího množství lidí. A že jich teď v Praze je. Nevím, odkud se všichni berou, každopádně je jich neustále plné MHD, ulice i obchody a to v každou denní dobu.

Nejhůř to ale snáším v menze, kde se teď tvoří nebývalé fronty, které pamatuji naposled někdy ze základní školy. Dnes už se ale aspoň nepředbíhá, neb jsme všichni dospělí, vůči předbíhavcům nevraživí, míváme ostře nabité zbraně a známe lecjaké chvaty z juda. Doufám, že co nejdřív většinu přejde chodit do školy a budou se řádně ulejvat a užívat volnosti studenta VŠ. Nebo že by, ty potvory jedny vychytralý, chodily taky jako já do školy akorát na oběd? :-)

Celý článek

Přednášky čtvrtá až šestá

I průběh dalších školních dní pokračuje v "řádu" chaosu. Takže všechno při starém. Dokonce bych řekla, že chaosu začínají docházet nápady, začíná se opakovat a je tudíž občas i předvídatelný. Studenti naivní a optimističtí, mezi něž se taktéž počítám, však i přes tuto předvídatelnost doufají "co kdyby zrovna teď náhodou nezavládnul chaos ale pořádek?".

Ve středu se měla konat jedna nepovinná přednáška, kterou jsem si nezapsala, takže jen z doslechu vím, že se z důvodů, které mi nejsou známy, nekonala. Úplně stejně to bylo s první přednáškou čtvrteční. U té však bylo téměř jasné, že odpadne, táhla nás na ní jen ona zvědavost "co kdyby...". Doc. Malíře jsme totiž měli už loni a za celý semestr se dostavil pouze třikrát, z toho jednou přednášel asi půl hodiny, protože potřeboval odejít dřív a jednou přednášel, když vůbec přednášet neměl (hodina totiž měla být vždy jednou za čtrnáct dní a on se zřejmě omylem dostavil v týden, kdy mělo být volno, posluchačstvem mu tedy byla jen hrstka studentů, kteří si to popletli stejně jako on). Po půlhodinovém marném čekání se některý odvážlivec šel zeptat do kanceláře naší katedry, nevědí-li, co je s doc. Malířem. "Asi na to zapomněl," zněla odpověď. Bez komentáře.

A tak jsme si odčekali hodinu a půl (slabší povahy to po chvíli zabalily) na přednášku doc. Bubáka. Ten, ačkoli běžně chodí nejméně o dvacet minut pozdě, začal tentokrát téměř načas (!). Nezklamal však tím, že přednášel - nebo lépe řečeno mluvil (neboť přednášení si představuju jako hovoření k tématu přednášek, zatímco on nejméně půl doby věnuje rozkládání o filmech či seriálech, které má/ nemá rád, to proloží několika šovinistickými vtípky a popisem toho, jako supermoderní a drahou elektroniku vlastní) - asi tak půl hodiny, načež prohlásil, že to by pro dnešek stačilo a odkráčel.

Jeho příkladu následovala většina dosud zbyvších studentů. Nás asi pět statečných si odčekalo ještě další hodinu na přednášku s exotickým názvem Psychoanalýza, sémiotika a kultura. Psychoanalýza souvisí s naším oborem asi tolik, že po tom roce studia jsme všichni zralí na to lehnout si na pověstnou pohovku a svěřit svou duši do rukou chápavého pána v bílém plášti.

Téměř půldenní čekání se nám nakonec vyplatilo, předmět by mohl být zajímavý a přednášející Mgr. Skřítek jeví se sympaticky. Obzvláště si nás získal výrokem, že se mu zdá krajně neslušné nutit studenty, aby se museli naučit to, co on přednáší. :-)

Celý článek

Zapečená tykev se sýrem a bazalkou

Ingredience:

• 2 větší tykve (asi po 400g)

• 1 cibule

• 2 lžíce oleje

• lžíce čerstvé pokrájené bazalky (nebo ½ lžičky sušené)

• sůl

• mletý pepř

• 1 hrneček zakysané smetany

• ½ hrnečku strouhaného čedaru nebo ementálu

• 2 vejce

Postup:

Omyté tykve nakrájíme na kolečka. Cibuli osmahneme na rozehřátém oleji, přidáme tykve a ochutíme bazalkou. Zakysanou smetanu smícháme se strouhaným sýrem, vejci, osolíme a opepříme. Do vymaštěné zapékací misky dáme směs tykví s cibulí a zalijeme směsí se smetanou. V předehřáté troubě zapékáme asi 45 minut. Podáváme s vařenými brambory, ale výborné je to i jen s čerstvým chlebem namazaným máslem.

Celý článek

Přednáška druhá a třetí

Jestliže chci nějak souhrnně definovat dění na naší fakultě, pomůžu si metodou vytloukání klínu klínem. Použiju totiž proti ní její vlastní zbraně, zbraně toho největšího kalibru, totiž filosofické poučky, kterými nám sama ráda a zákeřně drtí.

Jak je notoricky známo, o všem na světě je možno pochybovat. To jediné, co zůstává nepochybné, je to, že já sám pochybuji. A tudíž: myslím, tedy jsem. Klasika. A teď si dovolím parafrázi. Při ní vyjděmež z premisy, že naše fakulta představuje totální chaos (empiricky ověřeno). Chaos je stav úplného bezvládí a zmatku. Není v něm žádný řád, zdálo by se. A přeci se tam nakonec najde. Pro chaos totiž platí ten řád, že v chaosu je zcela vše chaotické. Vím-li, že se nacházím v chaosu, nemusím pociťovat ztrátu smyslu, obávat se nelogičností a chybějících posloupností. Vím totiž, že mě zcela obklopuje totální maglajs, který se chová naprosto nahodile. A tato naprostá jistota mě uklidňuje.

Chudáci spolužáci, kteří studovali bakaláře na jiné škole. Ti ještě i po roce na naší fakultě očekávají, že dostatečně dlouho před začátkem semestru dostanou rozvrh, myslí si, že se přednášky budou konat v uvedených časech na uvedených místech a s uvedenými vyučujícími, kteří se během nich budou věnovat uvedené náplni učiva. Dále si myslí, že studijní pravidla, která platila loni, budou platit i letos, domnívají se, že kompetentní osoby tato pravidla znají a velice je překvapí, když si kompetentní osoby při podávání těchto informací navzájem odporují a když takzvaně pravá ruka neví, co dělá levá.

Mě už zkušenost naučila, takže jsem tyto zmatky očekávala (i když jsem samozřejmě nemohla předem vědět, jaké konkrétně budou, jen jsem správně odhadla, že budou velké) a jak jsem se snažila obecně naznačit v úvodu, tento předem předpokládaný bordel mě uklidňuje. Ano, všechno je tak, jak má být, respektive tak, jak to u nás (a zřejmě nejen u nás) bývá.

Takže přednáška tento semestr v pořadí druhá nám pochopitelně odpadla. Na přednášku číslo tři dorazil ne příliš rudný vyučující (moderátor České televize), vynadal nám, že jsme přišly včas na přednášku jen tři (těžko totiž mohl v tu chvíli vynadat těm, kteří tam nebyli), pak se rozčílil, že se předmět jmenuje jinak, než na jaký předmět ho škola najala a dorazila ho absence fixu na tabuli.

Kdyby se nepředstavil jako moderátor (a jeho xicht mi od začátku nebyl nápadně povědomý), dalo by se z jeho chování předpokládat, že je učitelem základní školy. Neuvěřitelně sepsul všechny studenty, kteří přišli na přednášku pozdě a jako nesmírně benevolentní se zřejmě cítil na konci hodiny, kdy nám milostivě dovolil, že na těchto přednáškách smíme pít vodu, neb budeme pracovat s hlasivkami a ty to potřebují. No promiňte, ale většina z nás se přeci hlásila na vysokou školu hlavně proto, že se smí kdykoli na přednášky přicházet a zas z nich odcházet, a taky proto, že se na hodinách může beztrestně běžně pít a v zadnějších lavicích taky jíst (raději trochu nenápadně, ale ono stačí hlasitě nemlaskat a zbytečně nedráždit vyhládlého přednášejícího, který na rozdíl od posluchačů potřebuje mít během výkladu ústní dutinu průchozí). Takže z tohoto důvodu a taky proto, že se nechystám na dráhu televizní ani rozhlasové moderátorky, si tento předmět nejspíš zruším.

Celý článek

První přednáška

První školní den byl pro nás - na rozdíl od toho pro vyjukané prvňáčky, další dítka školou povinná a středoškoláky navrch - optimisticky slunečný, teplý a vůbec přívětivý. On taky každý ví, že na nás, starší osoby, se musí opatrně, máme všelijaké neduhy, podzimní deprese a tak vůbec. A tak jsme vyfásli slunce, které jsme si měli aplikovat na duši třikrát denně před jídlem a sedmdesátiminutovou přednášku o digitálním umění (přednášející se podle svých slov dostavil téměř přímo z Benátek, což mu zřejmě zabralo více času než cesta z domova, a proto se asi o dvacet minut opozdil, čímž hravě vzal do kapsy můj tříminutový pozdní příchod, který byl zapříčiněn patnáctiminutovým zpožděním autobusu pražské MHD).

Teď se však vrátíme zpět v čase, abychom mohli vidět celý tento sváteční den v souvislostech. Abyste totiž mohli přijít na přednášku, musíte vědět, že se tato koná. K tomu ve školním prostředí slouží většinou rozvrh. A jak jsem skuhrala v minulém příspěvku, dali si s ním tentokrát mimořádně načas. Ten, kdo to má na starosti, však evidentně čte můj blog, neb se v návaznosti na tento příspěvek zřejmě zastyděl a krátce po jeho uveřejnění rozvrh poslal. Spolužáci o těchto mých zásluhách však nic netuší, neb jsem jim tyto konsekvence ve své nesmírné skromnosti zatajila.

Nám zaslaný rozvrh byl formálně označen jako FINÁLNÍ verze. Do prvního dne nového semestru nám byly postupně ohlášeny zatím pouze dvě změny, z toho jedna celkem zásadní. Kolik dalších změn nás čeká a za jak dlouho se ujasní mnohé záhadnosti, které vyvstávají - a na které při dotazování poměrně kompetentních osob dostáváme odpovědi typu "Já si myslím, že je to takhle..." - zůstává zatím otázkou. Ale bez trochu záhad a napětí by to už na naší škole nebylo ani ono...

Celý článek